|
|
|
|
Příběh mého životaČást druháIng Josef Pavel (narozen 14.2.1903 ve Zruči u Plzně - zemřel 17.6.1992 v Praze)Velmi rád a často vzpomínám na svou drahou manželku Marii, a to vždy s úctou a v dobrém, neboť se hluboce vryla do mé paměti a získala si veliké zásluhy svou pracovitostí, poctivostí láskou, nezištností, pravdomluvností a přímostí, které zasluhují uznání i obdiv. Správné jejich ohodnocení, uznání a odměnění může provést jen náš Nejvyšší Pán, do Jehož rukou a ochrany se uchýlila již před 10 roky. Odešla od nás náhle a nečekaně, aniž nám bylo možno se s ní rozloučit, vyslechnout její poslední přání a odkazy a požehnání. Odpočívá tam v Modřanech a očekává vysvobození naším Pánem při jeho druhém příchodu na naši zem, jak nás poučuje naše křesťanská víra. Dožila se 59 let, stejně jako na příklad pan Kraml, otec Jirky, dále její strýc Pícha z Doňova, nebo pan Ledvinka z Prahy, který o dovolené býval u Marků v Drahově. Pokusím se nastínit mně známé zážitky a podrobnosti z jejího plodného a ušlechtilého života. Bohužel z jejího mládí a dívčích let toho vím poměrně málo a je mou velkou chybou, že jsem se nepokusil tyto své vědomosti doplnit. Dnes je to pro mne těžké, vlastně ani ne možné. Pochází z významného a váženého rodu Marků, kteří vlastnili poměrně dost velké a prosperující hospodářství v Drahově, číslo 22, poblíž Veselí nad Lužnicí, tedy v krásném jihočeském kraji, plném hlubokých lesů, čarokrásných rybníků a roztomilých řek. Drahov leží na cestě z Veselí n/L do Kardašovy Řečice, na okraji rozsáhlých lesů, táhnoucích se až k Jindřichovu Hradci a podél úchvatné Nežárky s překrásně čistou vodou, pramenící na Českomoravské vysočině u Kamenice nad Lipou, Počátek a Žirovnice. Drahov je čistě zemědělská obec. Její pozemky jsou poměrně chudé, nízké bonity, způsobilé pro pěstování žita, ovsa a brambor. Ostatní hospodářské plodiny, jako pšenice, ječmen, řepa, atd. se tu nedaří. Proto také nebyli zdejší zemědělci příliš bohatí, museli žít šetrne a pracovat usilovně. Přes to se jim nedařilo zle, byli smířeni s těmi podmínkami. Byli družní, vzájemně si pomáhali a byli zbožní. Drahovský kostel, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, byl všemi navštěvován každou neděli. Kromě orných pozemků měl Drahov mnoho luk, táhnoucích se hlavně podél řeky Nežárky, které umožňovaly tamním zemědělcům vést prosperující chov dobytka a domácího zvířectva, což jim umožňovalo slušné živobytí. Poněkud zaostávalo v Drahově pěstování zeleniny a ovocného stromoví, ne proto, že by se tam nedařily. Drahov dále trpí nedostatkem čisté, chutné, zdravotně nezávadné vody, a to v celé obci. Tento stav lze pozorovat i v mnoha jiných obcích a městech tamního kraje, kde užívají vodu z mělkých studní, ne dost vrstvami půdy profiltrovanou. Proto je snahou zakládat tam hluboké studny pro čerpání vody pro vodovody. Pokud jsem se dozvěděl z křestních listů, byl rodokmen manželčina rodu tak, jak je přiložen na konci tohoto povídání. Není úplný a nesahá daleko, ale přece je z něho vidět, že ten rod je v kraji usedlý a zakořeněný a ryze český. Manželka se narodila 5.června 1910 v Drahově v rodině, kde bylo 6 sourozenců a to:
Bratr manželky Jan, dostal po otci hospodářství v Drahově č.22, oženil se s Marií Baštýřovou z Přeseky u Třeboně, kde její otec měl též hospodářství. Jan, bohužel, zemřel 5.1.1955 na rakovinu žaludku a zanechal po sobě syna Jana, usedlého v Drahově a dceru Marii, provdanou Pličkovou, bytem v Kardašově Řečici. Syn Jan studoval střední hospodář- skou školu dálkově a pak vysokou zemědělskou v Praze, kterou však neukončil diplomovou zkouškou a pracuje nyní jako agronom JZD ve Veselí n/L. Před sloučením družstev byl předsedou JZD ve Valu, vedle Drahova. Jeho manželka Emilka, rozená Bouzarová z Kardašovy Řečice, pracuje jako úcetní také u JZD ve Veselí n/L. Mají tři dcery, Hanu, Evu a Alenu. Marie Pličková pracuje nyní v Kohinoru v Kardašově Řečici. Její muž, Ing.Jan Plička, je zaměstnán jako zootechnik u JZD v Kardašově Řečici. Mají také 3 děti, Jana, Zdenku a Jiřího. Všichni jsou zdrávi, prospívají na duši i tělě a rostou jako z vody. Daří se jim po materiální stránce dobře, ovšem záleží na tom, jaké měřítko k tomuto přirovnání použijeme. To může být značně rozdílné. I Mařenka Pličková se již zdárně vykřesala z té její nemoci, Pán Bůh zaplať. Sestra manželčina Božena vystudovala obchodní akademii v Č.Budějovicích a po maturitě v době hospodářské krize nemohla dostat místo a proto putovala s námi a vypomáhala s výchovou dětí a s vedením domácnosti. Byla to vydatná pomoc a značně tím nám ulehčila práci. Před světovou válkou začala pracovat jako úcetní v ČKD ve Vysočanech. Tam se seznámila s Karlem Eichlerem, který pracoval v téže kanceláři jako úcetní. Tou dobou si našla podnájem a bydlela pak samostatně. Pak se provdala za Eichlera a bydleli nějakou dobu v Kyjích na periferii Prahy a odtud se přestěhovali do pěkného bytu na Pankráci, U Zelené Lišky, blízko od nás. Konečně dostali byt ve Vysočanech v Sokolovské ulici. Když byli jejich synové Karel a Jiří ještě malí, byla Bóža s nimi doma a když už byli větší, vstoupila znovu do zaměstnání a našla si místo u ČSD u traťmistra v Libni a později se dostala na traťovou distanci v Karlíně, kde vedla osobní záležitosti. A tu také dosloužila do penze. Její manžel Karel vstoupil po roce 1945 do KSČ, kde dosáhl významného postavení se svou dobrou výřečností a rychlým postřehem. Dostal se až na místo ekonomického náměstka podniku ČKD. Dosloužil u tohoto podniku na ředitelství Přerovských strojíren, kde je zaměstnán také jeho syn Karel. Karlík tam už dřív dostal podnikový byt a přestěhoval se tam. Jeho manželka tam pracuje jako školní inspektorka na ONV. Karel s Bóžou si tam zakoupili vlastní byt poblíž bytu Karlíka, přestěhovali se tam a žijí tam dobře na penzi. Jsou tam spokojeni, jak říkají. Pražský byt nyní obhospodařuje syn Jiří s rodinou. Byt vybavil nejmodernějšími vymoženostmi, je přičinlivý a zvláště domácí fušky mu hodně pomáhají. jeho manželka Anna pracuje, myslím, zase dále ve svém oboru, cukrářství. Mají dvě dcery, Gabrielu a Kristýnu. Karlík má syna Jiřího a dceru Petru. Obě rodiny si vedou dobře. Příjmy mají pěkné, zvlášť Karel a ani nelitují, že nestudovali. Jsou docela spokojeni, že spadají do dělnické třídy, která je u nás preferovaná. Švagr Josef Marek dosáhl letos 65 let. Je stále statný, pracovitý a čiperný. Dobře se stará o svou rodinu. Je sice už několik let v důchodu, ale je stále činný, pracuje jako brigádník v měnírnách Pražských dopravních podniků. Je to služba lehká, pohodlná, spočívá v dozoru správného chodu tamních elektrických agregátů. Jinak případné jejich opravy provádí jiní zaměstnanci. Výhodou této služby je, že on i Libuška mají legitimaci na bezplatné jízdy vozidly dopravních podniků hlavního města Prahy. Kromě běžných onemocnění, jako je rýma, kašel a pod. jsou celkem zdrávi. Od jara do podzimu využívají pobytu na chalupě na Vyžlovce, kterou neustále zvelebují a zdokonalují. Mají tam též pěknou zahradu. Je tam dobrá, úrodná půda, kde se dá všechno pěstovat, daří se jak stromům, tak zelenině i květinám. V době sucha používají na zalévání vodu z potoka, který protéká podél do blízkého rybníka. Je to voda říční, velmi vhodná. Na zahradě mají starou alej vysokých topolů, které postupně odumírají, usychají a dávají dobré palivo pro otop. V té řadě vysazují na jejich místo nové. Jedinou starost jim dělá ssedání základů vily, způsobující rozestupování a praskání obvodových zdí. Postup trhlin ve zdivu se snažili zabránit odvodněním a zpevněním základů po obvodě a ztužením zdí pomocí kotevních tyčí. Ukázalo se však, že tato opatření nestačí a že bude nutno přistoupit k zpevnění základů užitím injektáže řídkým betonem. Libuška přešla do důchodu a nyní se kromě domácnosti věnuje opatrování dětí Naděždy, Ondřeje a Jakuba a to hlavně za pobytu na Vyžlovce. Po přestěhování bydlí nyní Markovi i Šlemrovi na Břevnově, blízko od sebe, takže se mohou Markovi dobře věnovat dětem Šlemru i za pobytu v Praze. Libuška Bastlová je stále ve Švýcarsku. Na krátkou dobu odlétla sama do USA, aby si tam zajistila byt a americké občanství. Byla v Chicagu a když se vrátila, oznámila, že byla překvapena, jak se to v Chicagu změnilo, jaký je tam klid a pořádek a jak je tam lacino proti Švýcarsku, což nás opravdu udivuje. Švagr Josef studoval reálku v Českých Budějovicích. Studoval dobře, je nadaný. Dojížděl denně do školy z Drahova na kole do Veselí n/L a odtud vlakem. To bylo velmi namáhavé, zvláště v zimě a za nepohody a kolik času tím ztrácel. Božena to měla snazší, neboť tam v Č.Budějovicích bydlela. Josef se zvlášť dobře učil matematice, deskriptivě a fysice, neboť ho tyto předměty zajímaly. Po maturitě chtěl vstoupit ke dráze a snil, že bude výpravčím. To bylo jeho přání, které se nesplnilo, neboť byla právě hospodářská krize, kde ke dráze nepřijímali další zaměstnance a Josef proto šel dobrovolně na vojnu, aby si odbyl vojenskou službu a mezi tím za 2 roky se uvidí, co bude dál. Vojenskou službu nastoupil v Jindřichově Hradci, v kasárnách tamního pěšího pluku vedle kostela Panny Marie, kudy probíhá 15 poledník podle Greenwichského základního poledníku. Na základní desce u kostela je zasazena příslušná značka. Josef tam nastoupil do aspirantské důstojnické školy a po jejím absolvování byl odvelen do vojenské akademie v Hranicích na Moravě, odkud po 2 letech odešel jako poručík k 35.pěšímu pluku v Plzni a byl zařazen k praporu, který byl detašován v Klatovech. A zde sloužil až do okupace ČSR Němci. Pak šel do civilu a pracoval v t.zv. Kooperativě jako úredník. Tento zemědělský úrad měl sídlo na rohu Dlážděné ulice a Senovážného náměstí (nyní Max. Gorkého) v Praze. Za války, resp. na jejím začátku, se oženil a bydlel u Závodských v Hloubětíně, kde měli řeznictví. Po skončení války a pražské revoluce vstoupil znovu do armády a působil jako velitel autokolony při odsunu něměckého obyvatelstva z Čech a maďarského obyvatelstva do Maďarska. Odtud výměnou přivážel Slováky do ČSR. Byli však převážně cikánského původu. Když přestalo toto přesídlování, přešel znovu k řadovému vojsku a stal se na konec velitelem vojenské posádky v Českém Krumlově, kde také dosloužil. Přešel do penze, přestěhoval se do Prahy, kde dostal byt v Košířích, Na Šmukýrce, který nyní vyměnil za menší v Břevnově, Bělohorská ulice. Zahraniční cesty Markovi nepěstují. Dvakrát navštívili Libušku a její rodinu ve Švýcarsku. Švagrová Anna žila, než se vdala, u rodičů v Drahově a pomáhala v domácnosti a v hospodářství. Pár let bydlela také v naší vilce v Drahově. Provdala se za Jiřího Čížka, syna řídícího učitele ve Zlukově, který také nějakou dobu působil jako učitel v Drahově. Jiří Čížek studoval medicínu na lékařské fakultě v Praze, ale po uzavření vysokých škol za okupace, přerušil toto studium a už se k němu nevrátil. Našel si místo v chemické továrně na léčiva v Rybitví u Pardubic, dostal byt v tamní kolonii a bydlí a pracují tam dosud dále jako brigádníci. Dcera Hana vystudovala zemědělské inženýrství v Praze, a dostala místo v zemědělském výzkumnictví v Hradci Králové. Provdala se a její muž, strojní inženýr Jan Rubáček, je zaměstnán ve Škodovce v Hradci Králové. Bydlí v novém, samostatném, moderním, řadovém domku ve Svobodných Dvorech, které jsou součástí Hradce Králové. Je to patrový domek ze zahrádkou, garáží a dílnou v přízemí. Mají dva chlapce, Martina a Filipa (Poznámka: Dnes mají ještě navíc dceru Barunku). Hana si našla nové zaměstnání jako profesorka na tamní hospodářské (zemědělské) škole, která leží blízko od jejich bytu. Tím ušetří mnoho času a kromě toho má 2 měsíce prázdnin. Musela si však doplnit pedagogické předměty na pedagogické škole. Studovala dálkově, ke zkouškám dojížděla do Prahy. Hana je pilná a vytrvalá, nadání má také. Rodiče mají možnost jí ve všem pomáhat a to je velká výhoda. Mají auto značky Fiat a jezdí jim dobře. Hana má také vůdčí list. Jiří Čížek nejdříve pracoval ve výzkumném a zkušebním ústavu této chemičky v Rosicích u Pardubic. Je to poblíž Rybitví. Pracoval tam několik let do doby, než byl vyloučen ze strany. Ověřoval a přezkušoval tam vyráběná léčiva. Měl tam k tomu úcelu celou farmu pokusných zvířátek, králíků, myší a pod. Pak přešel jako vedoucí dělník přímo do vlastního provozu továrny a dobře se tam uplatnil, což vyplývá také z toho, že si továrna jeho práce váží a hledí si ho co nejdéle udržet. Rovněž Anna je tam s prací spokojena. Nikdy si na ni neztěžovala. Výdělky tam mají dobré. Výhodou také je, že do továrny mají asi 1km a pěší chůze čtvrt hodiny. Bydlí v tovární kolonii samostatných domků u lesa. Maji tam zahrádku s možností pěstování ovocných stromů, keřů a zeleniny, chovají si tam slepice, králíky i kachny. V bytě mají zavedený plyn a etážové topení. Kromě 2 pokojů v přízemí, mají ještě podkrovní pokoj. Domek je podsklepen. Je to vlastně dvoj-domek. Do Pardubic mají krásné spojení trolejbusy, které jezdí až k nádraží v krátkých intervalech. Tyto trolejbusy obstarávají spojení až do Bohdanče. Čížkovi jezdívají každý rok o dovolené do Drahova, resp. do Hamru. V tomto kraji se narodili a vyrostli a není divu, že je to tam stále přitahuje. Uvažují však, že by si pronajali uprázdněnou faru někde poblíž Hradce Králové, nejraději v Orlických horách, kam by pravidelně zajížděli za rekreací a Drahov by navštěvovali již méně, sporadicky. Pokud jde o švagra Josefa Marka, sluší ještě poznamenat, že vynikl na vojně jako štramák velitel. Byl přesný, přísný a přímý. U vojáků byl oblíben, ale u podřízených, subalterních důstojníků byl postrachem, nic neslevoval, zkritizoval každý nešvar, nepořádek, lenost a pohodlnost, atd. Sám šel vždy příkladem. Byl výborný organisátor. Despota ale nebyl. Službu konal poctivě, nešetřil se, na což doplatil zdravím, takže musel postoupit operaci žlučníku v nemocnici v Č.Budějovicích. Jeho vynikající vojenské schopnosti vysoko oceňoval i jemu přidělený sovětský vojenský poradce, s nímž si dobře rozuměl a byli spolu velcí kamarádi, což se projevovalo v tom, že občas spolu poseděli, aby něco dobrého popili. Josef s ním přijel i návštěvu do Drahova. Na jeho dotaz, proč není ve straně, vysvětlil mu Josef, že pochází z kulacké rodiny a on mávl rukou a poznamenal, “to nic, to u nás máme v armádě i bývalé šlechtice”.... Je vidět, že i v tomto směru bychom se mohli ještě mnohému přiučit. Když byl Josef jako důstojník z 1. republiky dán do penze a odstěhoval se do Prahy, kde dostal byt na Šmukýrce od vojenské správy, našel si místo u podniku Elektromontáže a jezdil mimo Prahu, hlavně na sever na různé stavby, kde pomáhal při elektromontážích zpočátku jako kopáč výkopů pro pokládání kabelů. Při této práci si všímal pozorně vlastních elektromontážních prací, získal postupně v tomto oboru dobré zkušenosti a pustil se do studia elektrotechniky, složil pak příslušné teoretické i praktické zkoušky a dostal výuční list jako elektromontér. Na jeho základě vstoupil pak do služeb Elektrických podniků hlavního města Prahy a vykonává službu v měnírnách. Jako elektromontér se výborně osvědčuje, získal v tomto oboru velikou praxi, rozumí elektrotechnice i po teoretické stránce a uplatňuje je všude, kde se mu naskytne příležitost. Na příklad, předělal nám elektrickou instalaci v chalupě v Drahově, neboť nevyhovovala již novým nařízením a předpisům z hlediska bezpečnosti, provedl tam zapojení bojleru na elektrický proud, montáž nových elektrických měřičů spotřeby elektřiny, a podobně. Pracuje úžasne rychle, dobře, spolehlivě. Jedna radost. Josef býval silným kuřákem na vojně, kouřil nejvíc Zorky, ale nyní už delší dobu nekouří. Udržuje střídmost v jídle i pití po prodělané operaci žlučníku. Také měl nepříjemné potíže s prostatou, které nyní po její operaci ustaly. Jeho starší dcera, Libuše, po vystudování university v Praze, se provdala za velikého sportovce Jiřího Bastla z Prahy. Bastl se stal trenérem tenisu a ledního hokeje a působí v Americe, kde dostali americké státní občanství. Působí nyní po několik let jako trenér ve Švýcarsku. Mají pětiletého syna Jiřího (Poznámka: Dnes mají ještě dalšího syna Marka). Jako američtí občané mohou bez obtíží navštěvovat Československo, čehož také využívají. Mladší Josefova dcera Naděžda vystudovala filosofii na pražské universitě a byla promována doktorem filosofie. Provdala se za Ing.J.Šlemra, který působí jako stavební inženýr na okresním národním výboru Prahy 6. Mají pěkný byt v novostavbě v Břevnově. Vlastní auto zn. Škoda 120 a rádi jezdí do zahraničí, do NDR k Baltu, nebo do Maďarska či Bulharska. Mají 2 chlapce, Ondřeje a Jakuba. Žijí si dobře. Naďa pracuje v Akademii věd na Národní třídě. Děti dává do školky, případně si je berou Markovi k sobě, když onemocní, nebo s nimi jezdí za příznivého počasí na Vyžlovku, hlavně v létě. Nejmladší švagrová Terezie vychodila po ukončení měšťanky ve Veselí n/L hospodyňskou školu v Táboře, byla pak doma v Drahově a pomáhala v hospodářství do doby, než se vdala. Její manžel, Josef Dobiáš z Hluboké nad Vltavou, je učitelem. Působil nejdříve jako učitel na Ostravsku ve Slezsku a po zabrání části našeho území Poláky přešel učit do Drahova a bydlel u nás v Drahově ve vile v podkrovním pokojíku po celou válku. Po ukončení války v květnu 1945 působil ještě nějakou dobu v Drahově, oženil se s Rezinkou a po odsunu Němců z ČSR odešli Dobiášovi nejdříve na nějakou dobu do Kardašovy Řečice a pak do Nové Bystřice u JIndřichova Hradce, kde obsadili vilu po Němcích a Dobiáš tam působil jako učitel. Mezi tím vstoupil do KSČ. Rezinka si tam našla také zaměstnání v místní textilce. Dobiáš později přešel do J.Hradce na ONV jako vedoucí školského referátu a jako školní inspektor. Dařilo se jim tam dobře, byli tam spokojeni. Narodily se jim tam všechny tři děti. Vlastně nestarší Jan se narodil v Praze, v porodnici Ke Karlovu a jméno dostal po svém strýci MUDr.Janu Dobiášovi, který působil jako ošetřující lékař na psychiatrické klinice naproti porodnici a stal se jejím primářem, přednostou. Nedávno byl jmenován profesorem. Na této klinice se po onemocnění léčila i babička Marková, avšak s nevalným úspechem. Pro velké stáří se už nedala její nemoc, senilnost, dobře zvládnout. Ale po propuštění z nemocnice se poněkud uklidnila a své stáří až do konce pak snášela bez obtíží. Sama už však soběstačná nebyla, musela už mít stále někoho, který by jí pomáhal a obsluhoval. Ale práce s ní byla snadná. Bydlila střídavě v Drahově, v Praze u nás i u švagra Eichlera, a pak také u Anči Čížkové a také u Rezinky na Hluboké n/Vlt. Poslední léta ji měla na starosti výhradně naše babička (moje manželka) a to buď v Podolí a ke konci pak v Hodkovičkách, kde v lednu 1968 oslavovala své narozeniny. Blahopřát přijeli, myslím, Čížkovi, Eichlerovi, Markovi, Dobiášovi. V březnu na to byla však babička Marková postižena mozkovou mrtvicí, ochrnula, byla převezena do nemocnice v Krči, kde také brzy na to skonala. Byla pak převezena k pochování do Drahova do rodinného hrobu. Musím se vrátit k popisu životní dráhy rodiny Dobiášovy. Švagr Josef Dobiáš pocházel z Hluboké nad Vltavou - Zámostí, kde jeho rodiče si postavili vilku na stáří. Působili tam na tamním státním statku. Otec Dobiáš tam byl správcem. Když pak zemřeli, zdědili vilu rovným dílem všichni tři synové Josef, Jan, Jaroslav. Nastěhoval se do ní Josef Dobiáš, když zaplatil bratrům jejich podíly. Josef dostal místo ředitele ve škole v Č.Budějovicích a Rézinka chodila do práce také tam a pracovala ve skladech s textilním zboží. Syn Jan tam vystudoval strojní průmyslovku, odmaturoval, mohl pak pracovat v konstrukční kanceláři ve Škodovce v Plzni. Když zjistil že by tam měl malý plat, nastoupil místo jako řidič u podniku ČSAD, kde vydělal mnohem více, zvláště když měl možnost jezdit do zahraničí, odkud si mohl přivézt mnohé věci u nás tehdy vzácné. Jeho sestra Helenka vychodila učitelský ústav v Č.Budějovicích, vlastně pedagogickou fakultu a dostala učitelské místo v Lišově u Č.Budějovic, kam denně dojíždí. Nejmladší dcera Dagmar, Dáša, snad také studovala na této fakultě, ale pro onemocnění ledvin se nemohla věnovat učitelské činnosti. Působila nějakou dobu v Praze-Kundraticích jako pečovatelka a vychovatelka dětí v Dětském domově, než se provdala za Ing.Šímu, který bydlel u svých rodičů na Hluboké n/Vlt, poblíž Dobiášů, ale byl zaměstnán v Praze ve výpočetní stanici a občas svezl autem Dášu domů. Helenka se provdala za pana Březinu, kteý vlastní dům v Č.Budějovicích a působí tam jako vedoucí restaurací. Dobiášovi mají blízko do Drahova a jezdí tam na pouť, na Dušičky, atd. Dáša není pořád zdráva a ta ledvinová nemoc se u ní dá těžko vyléčit na trvalo. Proto po určitých obdobích musí vždy postoupit intensivní léčbu v nemocnici. Syn Jan jezdí stále s nákladními auty ČSAD, hlavně dálkovými a rychlíky z Budějovic do Brna a Bratislavy. Josef Dobiáš už v roce 1969 dosloužil jako ředitel škol, je v důchodu, pracuje doma na zahradě, pěstuje drůbež, králíky, a nyní nastoupil místo hlídače v místním podniku. Je stále statný a zdraví mu slouží. Rézinka také už nedojíždí za zaměstnáním do Budějovic, je v důchodu, ale nezahálí a pracuje jako brigádnice v textilním podniku v Písku, kam dojíždí denně autobusem. Vlastní auto nemají, Rézinka vyniká čilostí, stále dobrou náladou a pomáhá nezištně, jak kdo potřebuje, což je dost vzácná vlastnost. Zbytečně se nerozčiluje, nezatěžuje se lapáliemi, dovede zachovat klid v každé situaci. Necuchá si nervy blbostmi, což přispívá ke zdraví, v tom směru by mohla být mnohému nerudnému člověku zářivým vzorem. Kdo ví, po kom tuto vzácnou vlastnost zdědila. Pravděpodobně ji dostala do vínku od Stvořitele a to je Jeho věcí a nemáme se ptát dál, proč a zač. Asi si to zasloužíme pro dobré skutky, které rozdává na všechny strany velkodušně. Dobré srdce měla i má manželka Marie. Tím byla široko daleko známa a proto tak oblíbena u všech lidí, kteří ji znali a s nimiž se stýkala. Dovedla se rozdělit s každým, kdo to potřeboval. Měla radost, že může někomu pomoci a posloužit, dostal-li se do těžkosti. Velice ráda se věnovala návštěvám, které k nám zavítaly. Byla k nim vzácně pozorná, přívětivá a úslužná. Měla jemný cit pro taková zdvořilostní jednání, což nedokáže každý. Vynikala vrozenou inteligencí ducha a vlastnila přebohatou škálu všeobecných vědomostí a zkušeností, i když neměla možnost si je osvojit na střední a vysoké škole. Po vychození obecné a měšťanské školy chodila do nižší hospodářské školy v Jindřichově Hradci. Studovala tam velmi dobře. Dojížděla tam asi z Doňova, kde nalezla u dědečka a babičky druhý domov. Tam také docházela nějakou dobu do tamní školy. Píchovi, kteří se jí ujali, jsou zlatí lidé, hodní a všude vzácně oblíbení. Jsou dobrými hospodáři, mají, resp. měli, výstavný dvůr, plný hospodářského zvířectva, všude vládl pořádek, jak se k nim vešlo, hned bylo patrno, že tu hospodaří vzorný majitel. Pozemky katastru Doňov jsou výborné, podstatně úrodnejší než v Drahově. Pěstují tam hlavně pšenice, ječmeny, řepy aj. Okresem patří k Jindř. Hradci a nákupním střediskem je Kardašova Rečice, to roztomilé a překrásné městečko, které je rodištěm našeho buditele Boleslava Jablonského (vlastní jméno Tupý), který tam má na náměstí pěkný pomník a na rodném domku pamětní desku. Kardašova Řečice byla sídlem knížete Paara, který tam vlastnil pěkný zámek, který nyní slouží jako domov důchodců. Pak je tu ředitelství státní správy rybníků a lesů, kterých je tu bezpočet. Mimo to je tu známá továrna na výrobu trojúhelníků, příložníků, pravítek a j., zv. “Logarex”. Není divu, že se tu lidé rádi usazují, staví si tu pěkné obytné domky. Do domu, kde se narodil Bohuslav Jablonský, chodívala babička (manželka) pro vánoční kapry, pravé habány. Rybí sádky s těmi kapry leží hned vedle. Kardašova Řečice má také překrásné okolí, jsou tu rozsázené ve velkém počtu, malé i velké rybníky a kolem nich se rozprostírají do velkých dálek široširé lesy až k Jindřichovu Hradci, Novosedlům a Stráži nad Nežárkou. Těmi lesy se vine stříbropěnná Nežárka, řeka všech řek, ani malá, ani velká, ani mělká, ani hluboká, ani studená, ani horká, právě tak jak má být. Je to řeka podivuhodná, kroutí a klikatí se hadovitě na všechny strany, bývá většinou klidná a svižně pospíchá, aby se spojila ve Veselí n/L s družnou Lužnicí. Spojují ji však Nové Řeky, umělé koryto, kanál, vybudovaný ve středověku Jakubem Krčínem z Jelčan, tím slavným Rožmberským rybníkářem, stavitelem těch velkých vodních nádrží v třeboňské pánvi. Ty Nové Řeky vyúsťují z Lužnice poblíž Chlumu u Třeboně a vedou směrem severovýchodním, aby se spojily s Nežárkou u Novosedel nad Nežárkou. Odtud je kousek na známý zámek Jemčina. Tak se jmenuje i celé to veliké polesí, v němž je posazen. K tomuto polesí se tulí i jedinečný rybník Velká Holná, který svou překrásnou polohou a konfigurací učaroval mnohým našim významným básníkům, hercům a spisovatelům. Není tak však snadno přístupný, je odloučený od světa, je tam pravý klid a ráj, jaký tito velikáni ducha právě hledali a potřebovali, aby si odpočinuli, nabyli nových sil do života a také se tu inspirovali k novým vzletům svého tvůrčího ducha. Jemčinu jsme s babičkou navštívili na kolech. Z Drahova sem vedou značkované, dobře sjízdné cesty a pěšiny a takový výlet sem je snadno proveditelný, bez velké námahy, je to výlet kouzelný, uprostřed bující přírody údolím Nežárky, samými lesy za bohorovného klidu, kam zřídka kdy ve svátek někdo zavítá. Tak to tam aspoň dříve bylo. Lidé usedlí poblíž v samotách v tu dobu většinou doma odpočívali po těžké celodenní práci. Nyní to už ani v těchto končinách tak klidné není. Dnes se ta městská havěť dostane všude a zvláště vyhledává takové klidné a opuštěné kouty naší drahé vlasti, aby si tam zařádili a jak se patří po svém. Zanechají po sobě jen plno nepořádku, spoušť. Jejich nekalému řádění se však už také dělá rázně přítrž, už se sledují a kontrolují a do některých zvlášť významných míst mají takové nevázané bandy vůbec zakázaný přístup. Taková odlehlá obec Drahov, to bylo takové opuštěné, jednoduché hnízdečko, plné vyrovnaného klidu, spokojenosti, vzájemného přátelství, každý měl svou chalupu, polnosti, dobyteček a drůbež, které mu dávaly obživu dostatečnou k živobytí, i uspořit si mohl. Tento jeho majeteček zaměstnával jeho celou mysl, staral se o něj a měl z něj i radost. Byl to hrdý chléb, ale jistý. Byl svým pánem, sám na tom hospodařil a byl s tím srostlý. I tato venkovská idyla, tak hluboce zakořeněná, která přetrvala všechny otřesy a větry zlých časů a doby, se v posledním světovém procesu vývojovém zhroutila a propadla tak, že už asi sotva kdy povstane k novému životu. Tento proces se dál rozvinuje a tak vše staré rozkládá a předělává, až nám to dělá starosti a vzbuzuje obavy, jak to všechno jednou skončí a co s námi bude. Nesmíme však zmalomyslnět, věříme-li, že existuje Bůh, jemuž všechno podléhá, který je Stvořitelem všeho, který řídí běh událostí na naší zemi podle svých záměrů a představ, ne, jak my bychom si přáli. Bůh vidí všechno jasně až do daleké budoucnosti a ví napřed kam nás vede a dovede. To svým nedokonalým rozumem a smysly nikdy nepochopíme, ač se o to usilujeme sebe víc. Je správné, abychom pátrali po zákonitostech, jimiž se řídí tento svět, proto jsme přece byli obdařováni tak vynikajícími vlastnostmi a možnostmi, abychom ovládali přírodní zákony a síly a využívali jich ve svůj prospěch. Budí úžas, pomyslíme-li a přehlédneme-li, co člověk už během své existence vykonal, co prozkoumal, co ovládl a dovede využít a lze předpokládat, že objeví ještě mnohé další tajemství přírodních zákonů, které jsou dosud skryty našim očím a rozumu. Mnozí dnešní myslitelé se však, snad právem, domnívají, že se lidstvo vrhá překotně na odhalení těch nejzáhadnějších příčin vzniku a růstu života a při tom zanedbává mnohé, základní, povinnosti. Ta naše činnost bývá uspěchaná, neusměrněná, nedokonalá, i když se o to sebe víc snažíme, nevyvarujeme se zbytečností, zbrklostí, chyb a přestupků. Musíme si přiznat, že jsme tvorové nedokonalí, slabí, odvislí od svého Tvůrce, jemu budeme jednou skládat úcty ze svých činů. V jednoho Boha jako my věří také Arabové, vyznavači Mohameda a v mnohém směru nás svou ustálenou a věky trvající vírou i předčí a je obdivuhodné, jak se tou společnou vírou dovedou semknout, vyburcovat z lenosti a ospalosti k velkým výkonům. Dovedou svou víru všude neohroženě vyznávat, za ní se nestydět a podle ní se řídit, i za ní bojovat a trpět. To dnes schází mnohým křesťanům. Asi proto, že se jim daří moc dobře a na tuto kartu vsadili všechno. Ale běda takovým! Tak jsem se zase odchýlil do jiného směru a musím se vrátit, abych psal, co se týká babičky (manželky). Avšak i toto zdánlivě cizí se dá posoudit očima babičky, má k tomu poměr, neboť byla z domova křesťansky vychována svými rodiči, prostředím, kde žila, i také školou. Rodina Markova žila křesťanským životem, zúčastňovala se pravidelně nedělních bohoslužeb, dodržovala nedělní a sváteční pracovní klid, s podřízenými, nájemnými sílami jednali jako s vlastními příslušníky rodinnými. Markovi měli pěkné, dobře řízené hospodářství, avšak obdělávání pozemků, které vlastnili, nebylo jednoduché a snadné. Pozemky byly chudé, s bonitou velmi nízkou a vzhledem k tomu byly na nich výtěžky slabší a podle toho se muselo i chuději žít, zvláště, když byla i četná rodina, šest dětí. Díky Bohu, při usilovné práci a svědomitém řízení, šetrném vedení domácnosti, skromnosti v jídle a ošacení a také tím, že příslušníci rodiny Marků byli obdařeni poměrně dobrým zdravím a uchráněni větších nehod, ztrát, neštěstí, hospodařili Markovi dobře, hospodářství udržovali nejen na výši, ale také je dále zvelebovali. Na příklad, postavili v poslední době vlastního provozu konírnu pro ustájení 4 koní, dále napáječky pro hovězí dobytek, odstranili hnojiště z vnitřka dvora a přemístili ho na vnější stranu kravína. Postavili řezárnu pro krmení dobytka, rozšířili stáje pro chov prasat, postavili na zahradě pěknou slepičárnu, moderně vybudovanou. Dali vyrubat novou studnu v místě, které vyhledal přivolaný proutkař na zahrádce ke vsi. Předpokládalo se, že tam bude dobrá, zdravá, pramenitá voda, lepší, než ta, kterou používají ze studní v celém Drahově. Nová studna dává sice vody dostatek, ale kvalitně není nijak lepší než voda z dosavadních studní. Drahováci však tuto vodu užívají v domácnosti k vaření a také ji pijí hlavně v létě při žňových pracích na polích, ale dosud se u nich nevyskytla nějaká hromadná epidemická onemocnění, která by pocházela z používání této vody. Také úmrtnost lidí v Drahově není abnormální, lidé se tu dožívají slušného věku, aniž by častěji stonali, než jinde. Obyvatel v Drahově značně poslední dobou sice ubývá, ale tento zjev nelze přisoudit zvýšené úmrtnosti, nýbrž vystěhovalectví mladých rodin a zmenšené porodnosti. S tím souvisí i to, že dnešní Drahov vypadá poněkud chmurný, smutný, málo živý ve srovnání s dřívějšími. Žije tam mnohem méně lidí než dříve a ještě mnoho z nich odjíždí ráno za prací do blízkého Veselí n/L a vrací se večer. Obdělávání místních pozemků včetně polí a luk a zásobování dobytka v družstevních kravínech a vepřínech obstarávají traktory, jichž je sice jen několik, ale rámusu nadělají na hony. Dříve se tyto práce dělaly ručně za použití domácího tažného zvířectva, krav, volů a koní. Při tom bylo zaměstnáno mnoho lidí a to se projevilo, jak ve vsi, tak i na polích a lukách. Všude bylo vidět lidi ve chvatu a shonu za prací, ale to nebylo nic zběsilého, to byla práce klidná, rozměřená, plná radosti a spokojenosti. Do zemědělské práce byla vždy zapřažena celá rodina, i školní mládež odrostlejší se volala na pomoc o špickových pracích, což bylo při senoseči v červnu a pak o žních, při sklizni obilovin a okopanin a z části i při mlácení obilí. Byla to poměrně namáhavá práce, plná potu a odříkání ale přinášela odměnou radost z vykonané práce. Jak se to tam k nepoznání změnilo. Bývalá vesnická idyla je dnes tatam, ve vsi není k spatření krávu, ani vola nebo koně, zapřažené do vozu. To pominulo úplne. Kovárna tam nepracuje, je zavřená, bez práce. Není třeba kovat podkovy kopyta dobytku, opravovat jim postroje, udržovat v sjízdném a pracovním stavu, polní nářadí a stroje, atd. Práce je úplne zmechanisovaná, stroje všude nahradily lidskou práci a člověk je odkázán jen na jejich obsluhu a řízení. Tak to bylo zavedeno již dávno na Západě, hlavně ve Spojených státech amerických, kde dosahovali nezvykle vysokých výtěžků na polích, které doma nemohli spotřebovat a museli je vyvážet ve velkých množstvích do ciziny, nejvíce pak do Evropy. Toto nebývalé využívání strojního parku i v zemědělství je spojeno s obrovskou spotřebou pohonných látek, nafty a benzinu, které jsou čím dál tím dražší a jejich opatřování dovozem je stále obtížnější a může se stát, a nemusí to trvat; ani moc dlouho, že pohonných látek nebude dostatek a možná, že se rádi zase vrátíme k opětnému využívání zvířectva k obdělávání polí a zemědělskému hospodaření. Třeba to bude v dokonalejší formě, než jak to bývalo před lety. Kdo to ví ? Markovi, odkud pochází babička (manželka), měli dobře udržované hospodářské budovy , t.j. velký kravín s dvěma řadami stání pro hovězí dobytek po obou podélných stěnách, chlévy pro chov vepřového dobytka, husí a slepic, dvě kolny pro uložení vozů a hospodářských strojů, špýchar pro skladování obilí v přízemí a v patře a prostornou stodolu a pro vlastní obývání pěkný přízemní dům se čtyřmi obytnými místnostmi, s velkou předsíní a špýží. Dvě místnosti byly podsklepeny, ve sklepě se ukládaly brambory a řepa se zeleninou na zimu. Místnosti byly vytápěny kachlovými kamny. Pro otop užívali Markovi výhradně dříví, vytěžené z vlastních lesů, jejichž rozloha byla dost velká a stačila je zásobit dřevem v dostatečné míře. Lesy však museli řádně doplňovat, vykácené paseky se musely ihned znovu zalesňovat vysazováním nových stromků, většinou borových a smrkových. Do základní hlavní místnosti, tak zvané kuchyně, byla vybudována pec pro pečení chleba a o svátcích koláčů, vánoček a mazanců. Vytápěním pece se vydatně ohřívala celá kuchyně. Takto akumulované teplo sálalo do kuchyně dost dlouho. Pec konečně byla upravena i pro lehání dětí. Tam spaly s velkou oblibou, i když už byly větší. Obytné místnosti měly zdi 60-80cm silné a poměrně malá okna, takže se v nich dobře udržovalo teplo. Také tomu pomáhala rozměrná předsíň. Pro potřebu vody měli zavedený přívod vody vlastním vodovodem s ručním čerpadlem (křídlovkou) v chodbě a později jej změnili na automatické čerpání pod tlakem a rozvedli je do dalších místností, zvláště také do prádelny, koupelny a na splachovací záchod, který dodatečně vybudovali v přístavbě v prodloužení předsíně. V letech, než se babička provdala, žili Markovi všichni pohromadě a to až do té doby, než se její starší bratr Jan oženil, t.j. roku 1936. Pak se otec a matka babičky (manželky) s Ančou a Rézinkou ubytovali ve dvou místnostech po jedné straně předsíně a bratr Jan s manželkou Marií zůstali ve dvou místnostech na druhé straně předsíně. Toto řešení se ukázalo správným a vyhovujícím. V té době už stála naše vila a tak se Anča, než se provdala, uchýlila tam. Bratr Josef a sestra Božena měli své vlastní byty a to Josef jako voják a poručík v Klatovech a Božena u nás v Mostě a pak v Praze. Rodina Markova byla spořádaná, panoval tam družný, společenský rodinný život, plný vzájemného porozumění a lásky. Všude bylo čisto, pořádek, domácnost vzorně vedená, vynikala střídmostí a jednoduchostí. Bylo patrno, že je vedena s přehledem, cílevědomě a řádně. bylo proto jasné, že každý, kdo tuto rodinu navštívíl a do ní zavítal, se cítil v ní jako doma, byl v ní přijat jako její řádný a stálý člen. Není proto divu, že byli Markovi široko daleko známi jako řádní a spořádaní a milí občané, s nimiž si každý rád pohovoří, vyslechne a navštíví. Bohu díky si dovedli Markovi tuto přízeň lidí udržet do dnes. Neni proto divu, že když babička vyrostla v tomto ideálním rodinném prostředí, že si osvojila a přinesla do života výborné životní zkušenosti, vlastnosti a moudrost, kterou dovedla se zdarem uplatňovat po celý život, za každé situace a v kterémkoliv prostředí. Takovou ušlechtilou povahu získávala postupným formováním již doma v Drahově, kde žila až do 21 let svého věku. Rovněž tak byl její charakter usměrňován k dobrému i za pobytu u jejího dědečka a babičky a strýce Píchy v Doňově. To byli stejně tak dobří a zlatí lidé, upřímní, bez falše a zloby a zdatní pracovníci na své usedlosti. Žili krajně jednoduše a skromně, byli zvyklí šetrit, měli-li si udržet na výši své slušné hospodářství. I u Píchů byla dost četná rodina o osmi členech, t.j. strýc Pícha, manželka Růžena, 4 děti, dědeček Jakub a babička Marie. Babička (moje manželka) tam zapadla jako devátá a žila tam spokojeně. Věřím, že tam nezahálela a že jim všude, jak mohla a jak bylo potřeba pomáhala věrně a poctivě. Také ji měli rádi jako svého příslušníka a ochotně jí poskytovali, co potřebovala za pobytu v Doňově a pak i dál, když se vdala a musela žít jako vyhnanec Bůh ví kde ve světě. Ráda se na Píchovi obracela, hlavně za války, když bylo stravování na lístky a nestačilo, o výpomoc odprodejem vajec, másla a j. S Píchovými udržujeme stále dobré přátelství, styky a v nouzi nejvyšší se na ně obracíme s plnou důvěrou, že nás vyslyší a splní naši prosbu a žádost ochotněji, než mnozí jiní. U Píchů v Doňově žila babička (manželka) v mládí několik let a byla tam spokojená, neboť se tam ráda vracela. Její dědeček Jakub se dožil vysokého věku a zemřel v roce 1932 ve věku 84 let a její babička Marie, která byla o 21 let mladší než dědeček, zemřela v roce 1943 ve věku 72 let. Její strýc Jan Pícha se narodil v roce 1893 a zemřel asi v roce 1952 ve věku 59 let na tuberkulosu. Za první světové války byl zajat na ruské frontě, vstoupil do čsl. legií a vrátil se domů v roce 1921 s ruskými legiemi. Manželku si vzal ze sousedního hospodářství, která zemřela na ledvinovou nemoc v roce 1971. Nyní žije na statku syn Jan jako člen tamní JZD a pracuje jako traktorista. Jeho manželka pochází z Prahy, pracovala na poště a nyní je zaměstnána v Kohinoru v Kardašově Řečici. mají dvě děti, syna Ivana a dceru Janu. Doňov se Zlukovem a Újezdcem patří pod drahovskou farnost, chodí tam do kostela a na hřbitov. Doňováci a Újezdáci chodívali dříve do Drahova pěšky, pěšinami přes pole a lesy. Nyní se tam vozí auty jako páni. Na drahovském hřbitově mají Markovi, Píchovi a Jechovi hroby vedle sebe a dobře udržované. Další příbuzenstvo mají Markovi na Blatech u Veselí n/L, kam se provdaly sestry dědečka Marka a to vesměs na hospodářství. Jsou to Dvořákovi v Pelejovicích, Polákovi v Kundraticích, Frejlachovi v Borkovicích, Sládkovi ve Svinech a Krásných v Pelejovicích. Tedy děda Marek měl 5 sester a bylo to zase celkem 6 dětí. Babička (manželka) podle toho měla velmi rozšířené příbuzenstvo, které se vesměs dobře snášelo a vzajemně se navštěvovalo, což se hlavně stávalo o drahovské pouti a pak o Dušičkách při návštěvě hrobů zesnulých. Babička (manželka) žila v tomto prostředí spokojeně. Bylo to prostředí prvotřídní, bohumilé, snášenlivé, plné radosti a práce. Živnosti prospívaly na těle i duši. Radost pohledět. S babičkou (manželkou) jsem se seznámil jen tak letmo o posvícení, při taneční zábavě v Doňově v roce 1929. Bylo to v říjnu, tam jsme šli pěšky z Mezimostí, s kolegou Ing.Vlčkem a Markem (shoda jmen, nebyl spřízněný s rodem Marků z Drahova). Ing.Vlček byl zaměstnancem u ČSD v Mezimostí n/Než, byl tam jen krátce na výpomoc, na substituci. Byl elektroinženýr a později působil ve svém oboru. Byl tehdy ještě svobodný. Bydleli jsme spolu až do jeho odchodu do Tábora a do Prahy. Byl to velmi hodný kamarád a přítel. Rovněž Marek byl náramně slušný a spořádaný úredník Veselské okresní hospodářské záložny a bydlel v Mezimostí ve stejném domě co já a Vlček. Měl svůj pokojík v podkroví a Vlček a já jsme bydleli v přízemí. Marek pocházel z Doňova, kde měli Markovi hostinec a u nich byla tehdy právě taneční zábava, muzika. S babičkou (manželkou) jsem několikrát tančil a večer jsme se já, Vlček a Marek vraceli společně vlakem do Mezimostí. Od té doby jsem babičku (manželku) nespatřil, až zase o masopustě příštího roku 1930, kdy babička přišla do kostela ve Veselí n/L, kam jsem pravidelně docházel na mši svatou. Babičku jsem okamžitě poznal, zaradoval jsem se a s jejím souhlasem jsem ji doprovodil až do Drahova. Bylo právě poměrně pěkně, tak nám ta cesta uběhla velmi rychle. Je to cesta, to se musí říci, pěkná, plná rozmanitých zákrutů, klikatá, stoupá a zase klesá s dalekými krásnými výhledy do dálek, zvláště jižním směrem, kam je vidět až na šumavská předhoří a Novohradské kopce, Třeboňskou zalesněnou pánev, roztomilý je i pak dál rozhled údolím Nežárky k Hamru a Meteli. Tím jsem poznal, odkud babička (manželka) pochází a kde bydlí. Když jsem babičku doprovodil domů, vrátil jsem se do Mezimostí. S babičkou jsem si cestou sjednal další naši společnou schůzku na cestě z Mezimostí do Drahova. Tak jsme se vzájemně poznávali, povídali si a chodili na procházky tamní krajinou. babička byla mladá, ztepile urostlá a byla pěkné děvče. Měla uhlazené, střízlivě vyrovnané chování a vynikající společenské názory. Nebyla nikdy upovídaná, spíše málomluvná. Dobře jsme si hned od začátku rozuměli. Na její pozvání jsem se osmělil přijít k nim do rodiny. byl jsem mile překvapen přátelským přivítáním jejích rodičů a sourozenců, velmi se mi zamlouval pořádek a úcelnost jejich bytu. A tak to začalo, s babičkou (manželkou) jsme se scházeli jednou týdně a čím dál častěji jsem se stavíval i u nich, u Marků. Zvykal jsem si tak na babičku a na tu rodinu. V té době jsem však musel ještě studovat železniční předpisy a udělat z nich zkoušky. Byly to zkoušky dost obsáhlé a těžké. Šlo o předpisy dopravní, návěštní, zabezpečovací, komerční a stavebně technické. Ke zkouškám jsem se mohl připravovat doma po úrední době. V bytě jsem měl však zimu, měl jsem malý příděl uhlí a tak jsem studoval v chůzi většinou v blízkém lese “Klobasné”. Byl to pěkný, dobře urostlý a udržovaný les, poměrně velmi rozlehlý. Na začátku, u vchodu do lesa stála myslivna, hajný Kačer si rád popovídal a zval nás k němu na pivo, případně na kyselé mléko, k němuž nám jeho paní předkládala dobrý domácí chléb s máslem vlastní výroby. Měli u hájovny kus pole a louky a vlastnili krávu a drůbež. Byli to hodní lidé. Studium těch předpisů mne značně zaměstnávalo a snažil jsem se, abych ty zkoušky z nich měl už za sebou. Dalo mi to hodně práce a na konec se mi je přece podařilo zvládnout. Byl jsem pak volnější a mohl snáze chodit s babičkou. Začali jsme pak spolu chodit na taneční zábavy, divadelní hry, i jsme se občas vypravili i dál, na kolech na Jemčinu, vlakem do Č.Budějovic, Vyššího Brodu a pak i do Klatov k mé tetě Ježkové a sestřenici Božence. Dokonce jsme se za doprovodu Bóži, sestry babičky, rozjeli až do Zruče, kde tenkrát byla právě pout k svátku sv.Jana Nepomuckého, jemuž je v Druztové zasvěcena tamní kaple. Jak v Klatovech, tak ve Zruči byla babička přijata velmi vřele, získala si přízeň a důvěru u tety i rodičů mých. Tak se naše vzájemné seznamování vyvíjelo dál, rozuměli jsme si dobře, nebylo mezi námi různic, rodiče s obou stran souhlasili, abychom spolu chodili a konečně dali svůj souhlas, abychom se vzali. Svatba se konala v Drahově, v tamním kostele. Oddával nás tamní farář Jan Holub, už starší. Ohlášky jsme měli s povolením církevním i politickým jednou za třikrát v kostele v Drahově a pak v kostele ve Veselí n/L, neboť jsem tam bydlel. Povolení vystavoval okresní úrad v Třeboni a vikariát v Hlavatcích u Soběslavi. Svatba se konala 8.srpna 1931 za krásného slunečného počasí. Svatebčanů bylo dost. S mé strany přijeli rodiče, bratr s manželkou, bratranec Ing.Vojtěch Pechman, Miládka Štruncová z Bolevce a Boženka Ježková, později provdaná Číhalová, z Klatov. Z Č.Budějovic přijela teta Pavlová a bratranec Rudolf Pavel, úredník důchodkové kontroly. Teta byla vdovou. Strýc byl sládkem tamního akciového pivovaru a krátce před tím zemřel a byl zpopelněn. Se strany Marků byli na svatbě kromě rodičů a sourozenců babičky (manželky) také její dědeček a babička Píchů z Doňova, teta a strýc Pícha z Doňova, strýc a teta Průšovi ze Vřesné, strýc a teta Dvořákovi z Pelejovic, strýc a teta Čadíků ze Svinů, bratranci Josef Dvořák z Pelejovic, který studoval práva a učí na gymnasiu v Táboře, učitelé Frejlach z Borkovic, Zeman z Kunratic, úcetní Veselské záložny Polák z Kunratic, pak Josef Novák (Jech) z Doňova a jeho sestra Božena, dále Ing.František Kulhánek z Drahova, rolník Jan Kouba, příbuzný Marků a j. Za družičku byla sestra Božena a k ní byl družbou Rudolf Pavel, můj bratranec z Č.Budějovic. Svatba to byla pěkná, jak má být. V kostele exceloval zpěvem a hrou na varhany František Kulhánek, samouk, který předvedl krásnou a málo známou píseň k poctě Panny Marie. Při hostině obveseloval zpěvem a hrou na harmoniku Jaroslav (Jarda) Kusů z Drahova. Také samouk. Hodovalo se dlouho do noci a druhý den se svatebčané rozjeli do svých domovů. Tak jsme se stali, babička a já, manželi a museli jsme se nyní starat, jak budeme dál společně žít a bydlet. Zatím z počátku jsme ještě neměli vlastní byt se zařízením a krátkou dobu jsme byli nuceni bydlet ještě dál u Marků v Drahově, odkud jsem na kole dojížděl do služby u odboru pro udržování dráhy v Mezimostí-Veselí n/L. Brzy po svatbě jsem však musel na vojenské cvičení do Bratislavy, které trvalo 4 neděle. Před nástupem na vojnu jsme zajeli na návštěvu spolu s jejími rodiči do Zruče a odtud jsem pokračoval v jízdě do Bratislavy, kam později za mnou přijela na pár dní i babička. Já jsem byl ubytován v hotelu, který mně zajistil vojenský erár, kdežto babička se uchýlila k příbuzným z Drahova : byl to Ing.Dvořák, působící tam u Krajského úradu ve stavební službě. Dvořákovi se babičce cele věnovali, kromě do divadla a vycházek po městě podnikli s ní vyjížďku parníkem po Dunaji až do Děvína. Já sám se nemohl babičce tolik věnovat, neboť jsem byl po celý den vázán vojenskou službou. Mezi tím se podařilo Markovům zajistit nám vlastní byt v Mezimostí, poblíž nádraží. Byl to jednopokojový byt v prvním patře, s vlastním vchodem, s okny na východ a západ. Dům patřil paní Bozděchové, vdově po strojvůdci ČSD, která obývala sousední dvě místnosti. V přízemí byl železniční konsum s prodejnou a sklady. Byla tu velká zahrada. Pro vodu se chodilo ke studni na dvorku, neboť město tehdy ještě nemělo vodovod a kanalisaci. Domek stál v řadě jiných podél hlavní ulice, kudy probíhala hlavní silniční spoj na Prahu a Č.Budějovice. Tenkrát v třicátých letech byla ještě frekvence na silnici malá, takže bydlení tu bylo celkem klidné a nám se to tu líbilo. Tehdy dostudovával švagr Pepík reálku v Č.Budějovicích, bydlel v Drahově a odtud jezdil denně do školy. Kolo si nechával stát u nás na chodbě. Bylo to pro něho namáhavé a zvláště v zimě a za nepohody. Josef byl dobrý student, zvláště měl zálibu v matematice, fysice a deskriptivě. Podmínky ke studiu neměl valné, neboť mnoho času ztrávil dojížděním domů. Nemohl se proto mnoho učit, ale přesto učení zvládl. Je dost nadaný. Když přijel ze školy domů, ještě ho otec zapřáhl, aby jim v zemědělství pomáhal. To Bóža, sestra, to měla pohodlnější, neboť tam v Č.Budějovicích bydlela v podnájmu. Ta dostudovala obchodní akademii a po maturitě nemohla najít zaměstnání, tak byla u nás a pomáhala babičce (manželce) v domácnosti. Zvláště byla její pomoc vítaná, když se nám narodil 17.6.1932 syn, který dostal do vínku při křtu jméno Jaroslav, ač matka chtěla mít Josefa a pak bylo dohodnuto Jaroslav. Narodil se doma za odborné asistence veselské porodní babičky. Nebyly při tom žádné komplikace. Matka se brzy zotavila a byla zase jako dříve čiperná. Dítě bylo pokřtěno veselským farářem v tamním kostele. S Járou jsme měli zprvu velké starosti, mnoho se naplakal, zvláště v noci byl velmi neklidný. V domění, že není zdráv, jsme s ním šli k doktoru MUDr.Soukupovi na radu a on nám poradil, abychom mu nedávali tak silné mléko k pití, že ho neztráví a má z něho bolesti. Podle jeho rady jsme mu pak začali mléko ředit vodou a dokonce sladit cukerinem. A když to nepomáhalo a Jára slábnul, odebrali jsme se s ním na prohlídku k MUDr. Fůrstovi, který ordinoval na náměstí ve Veselí n/L. Kdežto Soukup měl ordinaci nahoře, naproti kostelu. Fůrst okamžitě vystihl situaci, řekl, že dítě je zaostalé, podvyživené a že se musí především zotavit, krmit řádnou hodnotnou výživou. Předepsal mu 10 ozařování horským sluncem, napsal návod, jak ho vyživovat, jaké kašičky a polévečky mu připravovat. Především se musel řádně najíst, zesílit a pak byl hodný a po celou noc byl klidný. Jezdívali jsme s ním do lesa, do Klobasné a někdy jsme zajeli až do Drahova. Byli jsme rádi, že nám ten Fůrst tak dobře poradil. Byl to zkušený doktor, který měl praxi s výchovou vlastních dětí a vnoučat, kdežto Soukup byl tehdy ještě svobodný. Po dvouročním bydlení u Bozděchů naproti nádraží jsme se přestěhovali do nového domku na břehu Nežárky, kde jsme měli větší byt a zahradu pro sebe. Domek patřil úredníkovi, sloužícímu na Slovensku, který si ho postavil, aby se do něho nastěhoval, až by šel do penze. Bydleli jsme tam dobře. Byl to přízemní domek s malým dvorkem, se studnou. zahrada byla bez stromů. Ty jsme tam pak osázeli. Přivezl jsem je z Tábora. Na dvorku jsme měli boudu pro psa vlčáka “Bojíka”. Vodu na koupání pro Járu jsme brali z řeky Nežárky. To je voda měkká a čistá. Bohužel jsme toho bytu mnoho neužili, neboť po roce, když byla zrušena naše služebna “Odbor pro udržování dráhy” v Mezimostí-Veselí n/L jsme se přestěhovali v roce 1933 do Jindřichova Hradce, kde jsme bydleli na nádraží, v 1.patře. Měli jsme tam dvoupokojový byt, poměrně pěkný. Vodovod byl na chodbě. Byla to voda z Nežárky. Pro vodu na vaření jsme chodili ke studni na nádražním dvorku , kde byly zahrádky a prádelna. Sestra babičky Bóža nás stále doprovázela a byla nám vydatnou pomocnicí. V Jindřichově Hradci se nám náramně líbilo. Město samo i jeho okolí jsou krásné, dobře se tam nakupovalo, měli jsme tam plno dobrých přátel. Babička se kochala pěstováním zeleniny a květin na zahrádce, kterou jsme tam u nádraží měli. Jára tam vesele pobíhal sem a tam. Chodíval jsem s ním do kostela u Františkánů, což bylo nejblíž. Chodili jsme se v létě koupat do Nežárky, která tam teče podél nádraží. Měli jsme k ní tedy velmi blízko. Také jsme spolu zajeli vlakem na zastávku “Sv.Barbora” do lesa, kde jsme sbírali borůvky. Těch tam bylo spousta a v lese nikdo. Šli jsme pak, když jsme měli konev plnou, kousek dál do lesa, kde jsme se krásně vykoupali v rybníku. Stejnou cestou jsme se vrátili domů. Babička měla radost z borůvek a upekla z nich koláč. Ve vaření byla vždy mistrem. Tam se nám v roce 1934, 2.července, narodila Mařenka. Zase doma, za asistence tamní porodní babičky. Dopadlo to zase dobře. Járu odvezla Bóža do Drahova na pár dní a místo ní přijela babička Marková z Drahova, aby vypomáhala a posloužila mamce, než se zotaví a bude moci zase dělat. Nevýhodou bylo, že mne správa dráhy v té době poslala na substituci k odboru pro udržování dráhy v Mostě, kde jsem sloužil přes týden a v sobotu jsem se vracel do J. Hradce až v 9 hodin večer a byl jsem doma přes celou neděli, ale v pondělí již ve 2 hodiny ráno jsem zase odjížděl do Mostu. Babička s dětmi byla tam v Hradci po celý týden beze mne a proto bylo dobře, když jí vypomáhala Bóža. V době žní, kdy měli Markovi v Drahově plné ruce práce a nemohli se proto babičce s dětmi věnovat, byla proto raději v J.Hradci, kde to měla lepší. Tento stav trval až do roku 1935, kdy jsem byl přeložen na trvalo z Jindřichova Hradce do Mostu a přestěhovali se tam i s Bóžou v září toho roku. Obdrželi jsme pěkný byt v železničářském obytném domě, postaveném po 1.světové válce naproti starému nádraží. Bydlelo se nám tam dobře, babička tam byla spokojená, město i přes ty kouřové výpary z uhelných lomů a skládek se jí zamlouvalo svou zvláštností a čilým rušným životem. Mařenka v té době už běhala. Byla velmi čiperná a hodná. Vánoční svátky t.r. jsme strávili v Mostě, Bóža s Járou však po svátcích odjela do Drahova. Na Most jsme si v krátké době zvykli a docela jsme tam byli spokojeni. Avšak to netrvalo dlouho, neboť koncem února 1936 přišel od správy dráhy v Praze příkaz, abych se neprodleně hlásil na ministerstvu železnic, u stavebního odboru, kam mne přeložili zprvu na zkoušku a později definitivně. Babička zůstala zase s dětma v Mostě sama přes celý týden a bylo to pro ní velmi těžké. Snášela to včak klidně, nereptala nad tím osudem, že se musíme stále stěhovat s místa na místo v tak krátkém čase. V Mostě jsme zůstali bydlet do podzimu 1936, kdy mne přeložili na trvalo do Prahy. Usadili jsme se nejprve ve Vršovicích, v Ruské třídě, v družstevním domě, zase jen na krátko, asi na 1/2 roku a na to jsme přesídlili do Podolí, kde jsme zůstali až do roku 1972, babička do roku 1969. Bylo to samé harcování a nebylo to lehké. Všechny tyto nesnáze, které postihovaly naši rodinu v tak krátkém čase za sebou, babička snášela klidně, bez reptání a naříkání, takže se zdálo, že tyto neustálé změny našeho pobytu jí působí radost a uspokojení, i když byly spojeny s nemalýmí obtížemi, neboť taková stěhování z místa na místo s veškerým bytovým příslušenstvím, to není maličkost. U nás probíhalo ve všech případech bez úhony. Nejvíce tím trpěl nábytek, který se při tom poškozoval, ale je to nábytek ještě poctivě a bytelně vyrobený veselskými truhláři a ten ty nárazy a otvírání všechno předržel bez újmy na jeho další použitelnost. Babička (manželka) byla ve všem vzorná, poctivá hospodyně, starala se do podrobností o všechno, aby bylo všude čisto a pořádek, umyto, podlahy, nábytek, okna, místnosti vymalovány, atd. Měla ráda čerstvý vzduch a proto se nebála otevřít okna dokořán zvláště v ložnici, i když nebylo venku pěkně. Vaření ji náramně bavilo, ráda vařila, smažila a pekla a ona to také mistrně ovládala ve všech možných variacích a permutacích. To byla radost jí pozorovat, jak jí to šlo od ruky, jak se do té práce vžívala a při takovém pracovním zápalu dosahovala prvotřídních výsledků v poměrně krátkém čase. Vařila úsporne a zdravě. Většinou jídla prostá, jednoduchá, ale chutná a výživná. V tom směru byla nedostižná. Dovedla si tu práci kolem kuchyně správně rozvrhnout a uspořádat, aby ji zvládla včas a bez závad. V tom zasluhuje nejvyšší uznání a pochvalu, všechna čest. Dbala také o sebe, o čistotu těla i oděvu. V tom směru mohla být příkladem. Dovedla také jídla nejen vzorně připravit, ale také ke stolu naservírovat. I tady nic neodbyla, všechno muselo být na svém místě, čisté a upravené. Není pak divu, že nám všem náležitě chutnalo a že jsme pak prospívali na duši i těle. Babička musela vyvinout obrovské pracovní úsilí, aby udržela celou rodinu v pořádku a čistotě. Co se proto naspravovala oděvů, košil, a hlavně punčoch, které se nejvíce opotřebovávaly a trhaly, to je úžasné, so jí to stálo času, píle a trpělivosti. Nikdy si ani trochu nepostěžovala, to brala jako samozřejmost a nečekala odnikud zvláštní uznání a pochvalu. Byla výborná opravářka šatstva a dovedla i jednodušší věci ušít na šicím stroji, který jí byl znamenitým pomocníkem. Byla radost se na ni dívat, jak jí práce šla od ruky, ale to nebyla práce ledajaká, to byla vždy práce kvalitní, prvotřídní, na které si zakládala a na níž si potrpěla a která ji také bavila. Nad prací nikdy nebědovala, práci nehanobila a na ní si neztěžovala. Měla ji ráda, vážila si jí, ať byla jakákoliv, lehká i namáhavá. Zvláštní zmínku zasluhuje i starost o praní prádla pro celou rodinu, která připadala zase jen na ní, když Bóža se od nás odstěhovala a chodila do zaměstnání jako úcetní ČKD. V domech v Jindř.Hradci, Mostě a Praze byly zvláštní prádelny, vybavené pračkami, ždímačkami, vytápěné uhlím. Práce s praním v těchto prádelnách nebyla nijak snadná. Prádlo po vyprání se pak sušilo většinou po půdách. Pak následovalo jeho žehlení, skládání a ukládání. Zvlášť ložní prádlo bylo v tomto směru náročné. Tedy babička měla, jak vidět, práce nad hlavu. Díky Bohu, všechnu tu námahu zvládala klidně, bez velkého mluvení. Ostatně si ani na časté a překotné mluvení nijak nepotrpěla, mluvila spíš méně, ale věcně, bez vynášení svých dovedností a zásluh. Byla skromná, spokojovala se s málem. V mluvení byla vždy korektní, přesná a nejvýš pravdomluvná. Neměla ráda mluvky a vychloubače. Rozčilovaly ji lži, podfuky, příkoří a nesprávnosti všeho druhu. Babička byla vždy a všude výbornou a taktní společnicí, i když nikdy mnoho řečí nenadělala, nebyla příliš hovorná a i to málo stačilo, aby byla ve společnosti oblíbená. Měla slušné, uhlazené vystupování, nikoho neurážela, ráda si pohovořila a poseděla s lidmi, kteří jí rozuměli, byli k ní upřímní a slušní. Měla proto mnoho přátel a pokud vím, neměla zjevných nepřátel. Byla také krajně obětavá, kdo potřeboval pomoci, rady a útechy, našel u ní spolehlivého ochránce a pomocníka. Kdo byl v nouzi, nebo jinak trpěl, tomu ráda podle svých možností přispěla ku pomoci. Prosby kohokoliv neodmítla, nýbrž ze všech sil se vynasnažila, aby vyhověla. Život neměla lehký. Jak vpředu uvedeno, prodělávala časté stěhování s místa na místo, za války pak musela překonávat obtíže zásobování potravinami a ostatním zbožím, na příklad pro ošacování. Musela proto obstarávat živobytí u přátel na venkově, hlavně v Drahově a ve Zruči, tedy dost daleko od Prahy. Cestování po železnici bylo v té době velmi obtížné, vlaků bylo málo a cestujících mnoho, vlaky byly plné, v zimě často nevytopené. Dále na nádraží bylo daleko, až 5km a musela se tato vzdálenost překonávat pěšky a se zavazadly v ruce to bylo velmi nesnadné a namáhavé a v zimě a za deště ještě těžší. Tyto starosti připadaly většinou na babičku. Zkusila při nich až dost. Ale nehubovala na ně, snášela to odevzdaně do vůle Boží. Byla věřící katoličkou, byla tak vychována z domova od rodičů a zachovala si víru neochvějnou po celý život. Ráda a každou neděli chodila do kostela na mši svatou, kdekoliv právě byla. Dovedla pěkně zpívat, měla dobrý hudební sluch. Zajímala se i o orchestrální hudbu a pokud se naskytla příležitost, šla si poslechnout filharmonické koncerty do hudebních síní, na př. v Domě umělců (Rudolfinu) a zavítala občas, bohužel jen řídce, na operní produkce v Národním, případě Smetanově divadle. Při těch představeních vždy pozorně, soustředěně naslouchala, nikdy neusnula, jako mnohý posluchač. Častěji nám bylo možno zaběhnout na film v některém blízkém biografu, i tím nepohrdla, pokud byl film zajímavý. Ty biografy poblíž Podolí však za mnoho vybavením nestály. Byly to biografy malé a nízké a podle toho tam byl během představení vzduch těžko dýchatelný. Manželství s babičkou trvalo celkem 38 let, to nebylo málo, ani mnoho, ale rozhodně by bývalo nejvýš milé, kdyby bývalo trvalo podstatně déle, aspoň o 10 roků. Ale délku života si nemůžeme sami podle své vůle stanovit, vymezit. Tu nám určuje podle svých nevyzpytatelných úradku náš Pán, Jeho vůli se musíme podřídit v přesvědčení, že Jeho rozhodnutí jsou dokonalá, spravedlivá a nejvýš moudrá. Skloňme před ním svá kolena a vzdejme mu nejvyšší čest a chválu. Z té doby jsme 6 let poletovali na různých místech naší drahé vlasti, až jsme konečně zakotvili na 32 let v Podolí. Zvykli jsme si tam a ani se nám jinam nechtělo. Těžko bychom byli našli něco lepšího, když bída o byty po válce byla ohromná. Podolí je překrásná čtvrť Prahy a při tom má do jejího středu jen kousek. Terén je tam poněkud kopcovitý, ale zato malebný. Okolí je rovněž krásné, takový Vyšehrad, Kavčí hory, Podolský přístav a lázně mluví dostatečně přesvědčivě. Jak už bylo řečeno, celá naše rodina pravidelně, neděli co neděli, chodila do kostela. nejčastěji jsme navštěvovali náš domácí podolský kostelíček posazený dole u nábřeží. Je malý, ale velmi milý a útulný. Je zasvěcen archandělovi Michaeli. Je jednoloďový, románského slohu a uprostřed hřbitova, kde už se dávno nepochovává. Stará dřevěná památná zvonice stojí samostatně opodál. Kostelík je chráněnou stavitelskou památkou. Pak jsme měli možnost navštěvovat kostelík na Pankráci, zasvěcený sv.Pankráci. Tam nás lákala výborná kázání monsignora Tylínka, který byl farářem v kostelíku sv.Václava v Nuslích a kostel sv.Pankráce byl k němu přifařen. I tyto malé kostelíku byly nám velmi sympatické. Z Podolí jsme měli poměrně blízko do katedrály na Vyšehradě, zasvěcené svatým apoštolům Petru a Pavlu. To je skvostná katedrála, kde se konaly každou neděli slavnostní bohoslužby za asistence celé kapituly za zpěvu chrámového sboru. Sem jsme docházeli většinou o větších svátcích. Babička (manželka) byla žena skromná a šetrná, nebyla rozhazovačná, dovedla správně hospodařit. Nemamonila, šetrila rozumně, na čem se dalo. Byla čistotná a dobře, vkusně se oblékala, obnošené šatstvo dovedla vyspravovat, obracet a tak jeho životnost a použitelnost prodlužovat. To nebyla maličkost, uvážíme-li, že tato starost a práce se týkala celé rodiny, všech jejích členů a visela jen na ní. I tuto práci k tomu všemu zvládala úspešne. K tomu bylo nutno přičíst starosti a péči o děti, o jejich výchovu, zdraví, živobytí, a pak když začali navštěvovat školu, zase je správně usměrňovat, poučovat a vést, aby správně prospívali. S velkým úsilím se jí podařilo je dovést až na vysokou školu a i tam jim nezdolnou péčí umožnila proplout úskalími nejvyšší vědní discipliny, Járovi na technice a Marii na universitě tak, že se jim podařilo tato studia zdárně ukončit promováním v aule Karolina na stavebního inženýra resp. promovaného chemika. Dětem se starostlivě věnovala i pak po studiích a nastoupení do zaměstnání a pak dále, když se Jára oženil a Marie vdala. Jára zpočátku bydlel u Samsourů na Starém Městě do doby než se přestěhovali do vily v Hodkovičkách a Marie bydlela u nás v Podolí, než obdrželi Kramlovi svůj vlastní byt v sídlišti na Spořilově v roce 1963. Vydatnou pomocnicí jim byla zvláště po narození dětí Pavla a Jany, Jana, Ludmilky a Heleny, starala se o jejich výchovu, ošetřovala je v nemoci, a j. Byla to náramně široká životní náplň a je obdivuhodné, jak to všechno zvládala a dokázala, kde brala k tomu tu sílu a energii, aniž by si někdy ztěžovala, že jí ta přemíra práce zmáhá a že se proto vzdá a musí si odpočinout. Táhla to až do konce, až jí to položilo. Těsně než ulehla se zánětem žil v noze, byla s Janou ještě v Drahově, zajely spolu do Vlkova a odtud šly pěšky přes Vídeňský most přes Nežárku až do Drahova. Hned na to se obě vrátily do Prahy, babička s předzvěstí nastávající nemoci a snad i konce. Ještě jsme s Pavlem a Janou byli na Spořilově na slavnosti Božího Těla, babička s Pavlem byli u přijímání, Pavel s Janou se vrátili domů na Spořilov a babička se mnou do Podolí. Pro úplnost pochopení činnosti a vlastností babičky (manželky) je třeba se zmínit ještě o tom, jak babička úcinne pomáhala v zemědělství na polích a lukách rodného statku zvláště v době senoseče a o žních. Po výstavbě vlastního domku v Drahově a jeho vybavení nábytkem se tam nastěhovala i s dětmi, aby tam bydlela přes léto. Pro děti, než začaly chodit do školy, tam bylo bydlení velmi zdravé a pohodlné. Měly tam volný výběh po zahradě a i dál do okolí krajiny, k rybníku a k řece. Járovi už bylo 5 let a Marii 3 roky. Pak pár kroků od domku byl zajímavý Marků dvůr, kde měli plno drůbeže a hospodářského zvířectva, dva páry rychlých koní, plno dobytka v kravíně, atd. Tam bylo celý rok živo. Tam se jim velmi líbilo, zvláště když se jim jejich babička a dědeček Marků a všichni ostatní, bratr i sestry babiččiny (manželčiny) věnovali a měli je rádi. Také babička tam ráda denně, alespoň na skok, zavítala, aby si s nimi popovídala a v případě potřeby i pomohla, kde bylo potřeba. Ze statku pak odebírala potraviny, které potřebovala do domácnosti, jako mléko, vejce, brambory, a j. bylo to proto pro babičku s dětmi tam po všech stránkách výhodné a zajímavé. Není proto divu, že tam vždycky, když už děti byly větší a už chodily do školy, tak rády pospíchaly hned, jak skončila škola. Drahov jim přirostl k srdci na celý život. Klidné a spořádané poměry, tak jako u Marků byly v celém Drahově, nebylo tam třenic, zášti, nenávisti, všichni se dobře a vzájemně snášeli, pomáhali si, navštěvovali se, nebylo mezi nimi rozdílu v chování a vystupování. Vládla tam soudržnost a spokojenost. Celá ves žila po křesťansku, chodili do kostela, světili opravdově neděle a svátky a i ta společná víra v Ježíše Krista je sdružovala a spojovala. V dnešní době to už takové není, i tam víra v Boha značně poklesla, zvláště u mladé generace vlivem ateistické výchovy dnešní vládnoucí společnosti. Tomuto odkřesťanění napomáhá vyloučení náboženské výchovy ze škol, nedosta- tek kněží, většina far neobsazena, omezení působnosti kněží, zrušení řeholních komunit, atd. Tím, že jsme měli v Drahově vlastní chalupu už od roku 1936, užila opravdu babička s dětmi Drahova plnou měrou, avšak jen do roku 1952, kdy se tam nastěhovala z Prahy paní Klecandová se štábním kapitánem ve výslužbě Chromým. Vlastně tam byla úredne přestěhována, zabrala hlavní místnosti a pro nás zbyla jedna místnost dole a podkrovní kumbálek. Po krátké době se do tohoto zbytku nastěhovali Průšovi. Tím prakticky byla chalupa vyloučena z našeho užívánía jezdili jsme tam vlastně jen tak pak na návštěvu. Po vymření těchto nájemníků je zase chalupa už 4 roky celá jen v našem užívání. Babička (manželka) v Drahově se kromě výchovy dětí věnovala udržování zahrady, hlavně pěstováním květin a zeleniny. Zahradničila ráda, rozuměla tomu a vypěstovala mnoho užitečné zeleniny i pro uskladnění ve sklepě na zimním období. Sklep má totiž po celý rok stejnoměrnou teplotu a nezamrzá. Když v letech 50tých hrozilo nebezpečí, že nám drahovskou vilku zabere četnická stanice v Soběslavi pro svého příslušníka, kterého tam chtěli usídlit, babička, aby tomu zabránila, obětovala se, dala se v Praze odhlásit z trvalého pobytu a přihlásit do Drahova. Za tím úcelem si tam našla zaměstnání v sušárně brambor ve Veselí n/L, obsluhovala tam garnituru parních kotlů. Bylo to turnusové zaměstnání, práce byla velmi zodpovědná, na přesné obsluze kotlů velmi záleželo. Sloužila tam i v nočním turnusu, po celou noc a ráno a pak se vracela autobusem do Drahova, aby se vyspala. Sloužila tam celou jednu sezónu bez závady. Byla tamu vedení oblíbena. Práce byla špatne honorována. Tím babička dosáhla cíle, četník se musel s rodinou ubytovat v Drahově jinde a to na návsi u Křížů. Finanční situace naší rodiny nebyla valná, aby se poněkud zlepšila, nastoupila babička místo v penzionu pro zdravotní sestry v Praze na Karlově náměstí, kde pracovala již delší dobu její milá přítelkyně Milka Poslušná, s níž se dobře znala už od mládí z Drahova. Měla tam na starosti praní, žehlení a rovnání prádla, hlavně pracovních plášťů. Byla to opět práce namáhavá, těžká a nepatrně placená. Babička tu práci zastávala poctivě poměrně dost dloho a odešla odtud, když se vedení zdálo, že by ji mohla konat ještě lépe. Pokoušela se ještě dál najít si někde práci v podniku, ale vhodné místo se jí už nenaskytlo. Věnovala se pak výchově vnoučat v Hodkovičkách a na Spořilově a u toho zůstala až do konce. V tomto poslání našla zalíbení přímo mistrovsky, dovedla vychovávat zvláště ty nejmenší, nemluvňata, které jsou vždy nejmilejší svou důvěrností, upřímností a andělskou čistotou, takže se plným právem říká, že jejich je království nebeské. Jako železničáři mohli jsme poměrně lacino cestovat vlakem. Ale kromě jízd do Drahova a do Zruče jsme s babičkou mnoho po republice necestovali. Ale přece babička mnohá místa a města shlédla. Mezi důležitější patří Plzeň, Mariánské Lázně, Vimperk, Hradec Králové, Podě- brady, Děčín, Opava, Hranice na Moravě, Bratislava, Košice, Prešov, Rožnava, Kremnice, a j. Do zahraničí se podívala jen jednou krátce před svým onemocněním a to do Londýna a Edinburku za Járou a Robertou a jejich dětmi. Jela tam v doprovodu své sestry Bóži v roce 1969 v květnu. Pak v červnu téhož roku ulehla se zánětem žil v noze, k čemuž se přidružila operace rakovinového nádoru v břišní krajině a po úspešné operaci nastala u ní krize vzniklou trombosou v plicích a tato ukončila její plodný, bohatý, ušlechtilý a bohumilý život mezi námi, na interní klinice na Karlově náměstí, tak náhle a nečekaně, že nám nebylo možno se s ní rozloučit před cestou na věčnost. Nemůžeme na ni nikdy zapomenout, neboť se hluboce vryla v naši paměť. Přejeme jí lehké odpočinutí a světlo věčné a aby byla s Ježíšem Kristem přijata do Božího království a abychom se tam s ní opět sešli a prožívali pak s ní na věky pravou, ničím nezkalenou radost. Dej nám to náš Nejvyšší Pán. Amen. Dopsáno 17.6.1980, v den 48. narozenin Járy. KONEC ČÁSTI DRUHÉ Vysvětlivky:
Jaroslav Pavel Edinburgh 9.října 1995 |
|
Copyright © |