[ Home ] [ Up ] [ Příběh mého života (část první) ] [ Příběh mého života (část druhá) ] [ Příběh mého života (část třetí) ] [ The story of my life (part 1) ] [ The story of my life (part 2) ] [ The story of my life (part 3) ]

Příběh mého života

Část první

Můj otec František se narodil 16.11.1872 v Třemošnici, kde měl jeho otec větší hospodářskou usedlost, ležící o samotě v údolí potoka Třemošná poblíž Žichlic. Odtud tam vede až ke statku silnice, která tu končí. Pozemky, bonitou dobré, měl statek rozloženy kolem. Na tom potoku bylo umístěno několik mlýnů, v jednom z nich, který leží mezi Třemošnou a Německou (nyní Českou) Břízou, kde se říká ´V Hamru´, se narodil náš slavný malíř Brožík. Má tam osazenou pamětní desku. Potok Třemošná se vlévá u zámku Kaceřov do Berounky. Otci, krátce po narození, zemřela matka Holubová z Nynic a proto ho jeho otec (můj dědeček), dal k její sestře k živení, neboť měla právě také dítě ke kojení. Tam pak prožil nejrannější mládí. Otec statek v Třemošnici pak opustil a přestěhoval se na svůj rodný do Německé Břízy, kde se říkalo “U Hlídačů”. Jako voják sloužil otec 3 roky u hulánů ve Vysokém Mýtě. Brzy na to se přiženil do Zruče k Pavlovům, kde se říkalo “U Kučerů”. Dědeček Pavel chodíval k nám ze Břízy na návštěvu a dostával jsem pokyn, abych mu políbil ruku. Matka Marie, narozená 18.10.1878 ve Zruči, jako třetí dcera Josefa Kepky. Dědeček se dvakrát oženil, prvá manželka Bartovská z Bolevce u Plzně mu zemřela a s ní měl dvě dcery, Kateřinu a Annu, které se provdaly na hospodářství ve Zruči. Druhá manželka Anna z rodu Pechmanů ze Zruče byla o 18 let mladší než dědeček. Narodila se 18.1.1855 a dědeček 1.5.1837. Měli pak tři dcery : Marii, Alžbětu a Magdalénu. Teta Alžběta si vzala Martina Štrunce, rolníka v Bolevci a Magdaléna učitele Stanislava Ježka z Klatov, který pocházel z Lazce u Příbrami. Dědeček Josef neměl mužské potomky a tak hospodářství dostala Marie, má maminka. Bylo to nejlepší hospodářství ve Zruči co do rozlohy, polohy a úrodnosti pozemků, polí, luk a lesů. Také hospodářské budovy byly dobře stavěné, až na obytné stavení a stodolu, které byly ještě pod doškami ze slámy. U toho byla velká zahrada se spoustou ovocných stromů, které mívaly rok co rok mnoho ovoce, hlavně švestek. Otec pěstoval také včely, ale nejvýše 2-3 úly a někdy jim také vybíral med. Neměl však medomet, tak jim vyřezával z rámečků celé plásty i s voštinami, což bylo krajně nehospodárné, neboť na výrobu voštin spotřebují včely mnoho živin.

Bratr František se narodil 19.5.1899 a já až po něm 14.2.1903. Bratr byl po všech stránkách šikovnejší a bystřejší a proto už jako prvorozený byl předurčen, že zdědí hospodářství a povede je dál. Bylo to rozhodnutí moudré. Bratra proto otec už od mládí zasvěcoval do hospodářských prací a já jako mladší jsem se více zdržoval doma, chodil nakupovat k místním obchodníkům, říkali jsme jim ´kupci´ a pak také k řezníkovi pro maso na neděli. Pravidelně jsem kupoval 1.5 kg vepřového od hrudíčka a o velkých svátcích, t.j. vánočních a velikonočních, ještě k tomu 1 kg hovězího na polévku. O těch svátcích jsme mívali dvojí maso, dva chody. Vepřovou se zelím a knedlíky a pak hovězí s omáčkou a knedlíky. O nedělích pekla matka buchty s povidlovou nebo makovou náplní. To nebyly malé buchtičky, to byly takové velké cihly, přes celý pekáč. Nejraději jsem míval buchty se švestkami na podzim, když už byly švestky zralé a sladké. Švestkami se buchty naplnily tak, aby při pečení štáva z nich je cele prosákla a ještě kolem nich vytvořila lahodný červený kandis.

Také mne jako malého posílali rodiče večer pro pivo se džbánkem do místní hospody “U Hejretů”, kde se říkalo “U Hořejšů”. Byla vedle nás kousek a hospoda patřila strýci Josefu Hejretovi, který měl za ženu nejstarší dceru dědečka, Kateřinu. Hejret, kromě hospody, měl pěkné hospodářství, sousedil přímo s námi. Měl dvě zahrady, hřebčinec a lom na kaolinovou hlínu, která se dolovala asi 200 metrů od jeho statku a odvážela denně koňmo do kaolinových továren v Třemošné, kde se vyráběly kameninové roury, žlaby, desky a j. Strýc měl pěknou živnost, vlastně 4 zdroje příjmů a přes to na konec přišel na mizinu a o všechno a s milostí Boží dožil svůj život u zetě, který ve Zruči řezničil.  Chtěl vyniknout, ve Zruči prodal pozemky a hliniště, ponechal si hospodu a stavení a koupil velkostatek v Kalu u Klatov. Zadlužil se tam, nehospodařil na statku dobře, hospodářství upadalo. Strýc chtěl být poslancem ve Vídni, to ho stálo moc peněz a času. Přišla 1. světová válka, věřitelé předvídali, že po válce se měna znehodnotí a proto na strýce udeřili, aby dluh zaplatil a když nemohl, tak o statek v Kalu přišel a vrátil se zase do Zruče, pronajal si farní pozemky v Druztové, které ležely ladem, neboť tamní farář Karel Stibral, pocházející z Jindřichova Hradce, hospodaření nerozuměl a o ně nestál. Strýc ani tu neuspěl, scházely mu pracovní síly, mrtvý i živý provozní inventář a tak toho nechal. Zbývala mu pak hospoda a i tady mu to nešlo, neboť měl kolem sebe mnoho nepoctivých příživníků. Přes to byl strýc oblíben, uměl dobře mluvit, byl ke každému přívětivý a ochotný pomoci. I celá jeho početná  rodina měla dobré srdce a byla u všech vážená.

Strýc Ježek z Klatov byl urostlý, silný a dost tlustý. Pro chorobu srdce nebyl za Rakouska nikdy odveden na vojnu a koncem války náhle zemřel mlád ve věku asi 35 let. Měl s tetou Magdalénou jedinou dceru Boženu, kterou jsem, když byla nemluvnětem, o prázdninách kolébal v starodávné kolébce, aby spala. Při tom jsem si rád prohlížel různé obrázkové prospekty, kde byly vyobrazeny různé typy lokomobil, mlátiček, pluhů, bran a pod. a tak jsem u této monotóní práce vydržel sedět. Teta s matkou měly klid a mohly si hledět své práce. Strýc Ježek býval každé léto u nás, na polích nedělal a bylo-li pěkně, rád se vyhříval a opaloval na kládách za stodolou. Brával mne s sebou na koupání v Drahotíně. Jen na krátko zajíždíval do svého rodiště i s tetou. Jel vlakem do Příbrami a odtud už to není daleko. Teta zůstala vdovou bez mála 50 let. O Boženku se dobře starala. Neměla život snadný. V Klatovech měly pěknou vilku na Hůrce s výhledem na celé Klatovy, které jsou malebným pošumavským městem. Rád jsem tam jezdíval, zvlášť když tam byla pout. Boženka se tam seznámila s Lad. Číhalem, kapitánem tamního dragounského pluku.  Svatbu měli v Plzni v hotelu ve Smetanových sadech pod divadlem. Pak byl Číhal přeložen do jezdeckého pluku v Terezíně a tam žili až do druhé světové války, resp. do naší okupace Němci. Brzy na to se dostal Číhal do konfliktu s něměckými vojáky, kteří se začali chovat k nám zpupně. Láďu pak zatkli a uvěznili ve věznici krajského soudu v Plzni.  Krátce tam byla zavřena i Boženka. Po propuštění žila s tetou v Klatovech a Číhal pak až do konce války byl žalářován v pověstné věznici v Terezíně a vrátil se odtud po válce v zuboženém stavu. Vstoupil pak znovu k vojsku, byl povýšen na podplukovníka a byl by dosáhl v armádě vysokého postavení, kdyby nedošlo k převratu roku 1948 a Láďa nebyl aktivním straníkem strany národně socialistické a nezůčastnil se ilegální činnosti. Když pak byli tito nešťastníci vyzrazeni a rozutekli se, byl Číhal zatknut při pokusu o útek přes hranice a uvězněn zprvu v Plzni na Borech, pak v Opavě a na konec v pevnosti Leopoldov na Slovensku, odkud se vrátil po 15 letech s podlomeným zdravím v roce 1965 do Plzně  k rodině. Dělal tam pak vrátného v nábytkářském závodě. Boženka byla zaměstnána v městské knihovně v Božkově. Teta už nežila: než se vrátil, zemřela, a to v roce 1963. To už bydleli v novém moderním bytě v Plzni,když před tím prodali vilu v Klatovech a za utržené peníze si koupili nový byt. Byt tam mají velmi pěkný, ale Boženka je tam teď sama. Měli opravdu krušný život, ale svůj těžký osud snášeli klidně, odevzdaně do vůle Boží a Bůh jim byl jedinou ochranou, posilou a útocištem. Zaslouží si obdiv a úcty.

Strýc Martin Štrunc v Bolevci měl jednu dceru Miládku, která se provdala za Jana Lindaura, zubního technika v Plzni. Hospodářství v Bolevci pronajali a postavili si vilku v Bolevci při silnici, vedoucí z Bolevce na Ledce a Horní Břízu. Děti neměli. Nejdříve zemřel tragicky Lindaur a po něm po delší době i Miládka na rakovinu v roce 1964.  Hospodářství tak připadlo nájemníkovi a pak tamnímu JZD (Jednotné Zemědělské Družstvo). Vilku zdědilo 16 dědiců z příbuzenstva a s bratrem jsme byli také mezi nimi. Našel se kupec, který dědice vyplatil rovným dílem po 3 tisících korunách a vilka s garáží a zahrádkou byla jeho. Udělal to dobře. Nyní tam do Bolevce jezdíme, myslím Pavlovi ze Zruče, velmi málo.  Bolevec je nyní součástí Velké Plzně a od Lochotína k Bolevci bude veliké nové sídliště, které je už ve stavbě. Říká se, že s dosavadní zástavby Bolevce mnoho nezůstane stát, že snad se všechno staré zbourá. Není to historicky chráněná památka.  A pak tudy vede hlavní dálková spojovací komunikace “sever-jih”, která bude vyžadovat rozšíření dnešní vozovky a snesení domků podél, které tomu překáží. Oblast severně od Plzně je vyhledávaným rekreačním místem Plzeňáků, neboť jsou tu poměrně velké lesní komplexy, ještě zachovalé a dobře udržované. Pečuje o ně město Plzeň. U těchto lesů je rozloženo několik malebných, dost velkých rybníků s čistou vodou, vhodných ke koupání. Nevím, jest-li se, jako jinde, kolem nich neuhnízdili chataři a to okolí nezamořili.  Totiž u nás ve Zruči máme pěkný, dost velký rybník ´Drahotín´ (zní to podobně jako Drahov), východně od Zruč, u rozlehlého lesa, který býval naším výhradním koupalištěm a kam cizí noha téměř nevkročila. Nyní je ten rybník a les kolem doménou chatařů z Plně, kteří se tam zařídili na trvalo po svém a všechno to tam spustlo k nepoznání. Ještě štestí, že Drahov je dosud této národní pohromy uchráněn a vcelku to tam zůstává stále stejné, “civilisací” nedotčené, kam každý rád zavítá a kde najde klid a původní nedotčenou úchvatnou přírodu. Ti místní osadníci, co tu stále žijí, ani tuto velebnou krásu nevnímají, už si na ní moc zvykli. Teprve přivandrovalec ji brzy objeví a jí se kochá. Také ten, koho osud zavál dál, je sem stále přitahován. Tak na příklad Čížkovi z Rybitví, Jarda Kusů z Prahy, z našeho domu na Spořilově jsou to Sobotovi, kteří jezdí pravidelně do Záhoří, pan Drobný jezdí s rodinou na chatu ke Krkavci, pan Dr.Porák jezdí do Dvorečka u Jindřichova Hradce, pan Dr.Beran do Albeře u Nové Bystřice, pan Peterec do Štedrovic u Pelhřimova, Voráčkovi do Zlukova a Kardašovy Řečice. V Drahově, kromě nás, se usídlilo několik rodin Pražáků.

Protože Jižní Čechy bývají poslední dobou přesyceny v létě měšťáky, obracejí se nyní mnozí také na sever k České Lípě, Nový Bor, Chřipská, Jablonec v Podještědí, atd, kde je mnoho lesů, krásný kopcovitý kraj s dalekými výhledy, poměrně málo navštěvovaný městským živlem. Znám dobře ten kraj a vždy se mi líbil. Je tam bezvadný klid.

To jsem se ale uchýlil od vlastního tematu a vrátím se zase do Zruče, kde jsem vyrostl. V mládí, kromě nakupování, byl jsem posílán do dělnických domků ve čtvrti ´Hradčany´, zvát tamní ženy, které byly zpravidla doma, aby nám přišly o žních pomáhat při sekání, sbírání obilí na polích, při jeho svážení a výmlatu. Musím říci, že vždy ochotně vyhověly a pomohly nám při této těžké práci. Byla to pro ně změna, kterou rády uvítaly, sešly se zase se známými, bývalo tam veselo, i při práci se dalo dobře povídat. Tyto výpomocné pracovní síly dostávaly za práci většinou živobytí, kromě jídla v poledne a o svačinách obdržely i jídlo domů. Kromě toho jim poskytovali naši různé výpomoci s potahem, nebo si mohly na poli nažít pro své vlastní zvířectvo, kozy, králíky, atd. jetel, trávu a j. Za války, kdy byla nouze o potraviny, je naši podporovali, přenechávali jim v potají mouku, brambory a i obilí. Tak si vzájemně pomáhali a tak se i sblížili a spřátelili. Nebylo mezi nimi nevraživosti, vždy se dobře shodli bez hádání a vzájemného obviňování a napadání. Byla to radost mezi nimi žít.

V obci byly v té době tři hostince a všechny byly dost navštěvované. Místní občané se tu rádi scházeli, aby se vzájemně pobavili, hráli karty, zpívali a povídali. Pivo bylo výhradně plzeňské, čepované přímo ze sudu, chlazené ledem, který si hostinští opatřovali v zimě z místních rybníků a uskladňovali pak ve zvláštních lednicích. O zábavu všech občanů bylo postaráno tanečními zábavami a předváděním divadelních her. V obci bylo několik muzikantů, vesměs samouků, kteří s dalšími z okolí vytvořili celou kapelu. Podobně to bylo i s ochotnickým spolkem, který hrával divadla u nás i jinde. V létě se pořádaly t.zv. výlety do okolních lesů, pokud bylo příznivé počasí. Na vhodném místě se tam zřídily provisorní lavice a stoly, upravilo místo pro tanec, muzikanti vyhrávali k tanci i poslechu, čepovalo se zase plzeňské a bylo postaráno i o jinou další zábavu. Tyto výlety, které vždy večer končily, byly hodně navštěvované i z okolí. Velkou událostí na vsi bylo pořádání i májových tanečních zábav a dožinkových slavností a j. To všechno bylo prach jednoduché, prosté a snad i tím milejší.

Už od mládí jsem vždy rád pracoval na polích. Přitahovalo mne to tam, sledoval jsem se zájmem, jak se co dělá, jak se půda připravuje, obdělává, orá, vláčí, seje, válcuje, před tím ještě hnojí, čistí od kamene a plevele. Pak jsem pozoroval, jak zaseté semeno vzchází a postupně roste, metá klasy, dorůstá a dozrává. Rád jsem se procházel po cestách a mezích kolem našich polí a měl jsem radost, když to obilí krásně vzrostlo, nelehlo po deštích a dávalo bohatou žeň. Díval jsem se i na pole sousedů a i z jejich úrody jsem se potěšil. U nás je půda vesměs lehčí, písčitá, výhodná pro pěstování žita, ovsa a brambor a místy i pro ječmen a pšenici. Cukrovka ani zelenina se u nás nepěstuje. Jen krmná řepa. Přes to tu měli hospodáři dobré sklizňové výsledky a celkem se jim špatne nedařilo. Museli žít o něco šetrneji než snad jinde, ale byli spokojeni.

Zprvu jsem vypomáhal na polích tak, že jsem vodil při orání potah brázdou, při setí jsem chodil za sečkou a hlídal jednotlivé násypné trychtýře a případně je u země zbavoval nánosů, aby se neucpaly. Potah, koně, jsem pomáhal přivést a připnout k vozu a zase odvést.

Při sekání obilí jsem nejdříve sběračkám vázal z posečených stébel obilí povřísla a prostíral je tak, aby sběračky mohly na ně snadno odkládat nasbírané hrstě, které se pak svázaly do snopů. Byla to práce namáhavá, ale přece jen užitečná. Při stavění snopů do mandlíků jsem přidržoval snopy pohromadě, aby nepadaly.

Když jsem byl ještě velmi malý a chůzi jsem neměl dost jistou, žadonil jsem na matce, aby mi dala kávu, kterou jsem rád pil. Jak říká bratr, jak matka vstávala od stolu, aby mi obsloužila, ustupoval jsem a za mnou stál hrnec s horkou vodou do něhož jsem upadl. Jak jsem do něho dosedl, tak jsem se nebezpečně opařil, kromě na rukou nejvíc na břiše a na nohou ve slabinách. Zůstaly mně na těch místech jízvy. Bratr říká, že ty spáleniny byly ošklivé a když mně ty rány převazovali, že se na ně nemohl dívat. Babička říkala, že kdybych se byl spařil ještě dál, že bych to byl nevydržel.

Když jsem začal chodit do Druztové do školy roku 1909, zacházíval jsem pravidelně na cestě do školy v době adventu do kaple na mší svatou. Byla zima, asi jsem se silně nachladil, nevím už kde, a dostal jsem záškrt. Léčili mne nejdřív po domácku, že prý mám spadlé mandle, tak mne masérka vzala do práce a řádně mi namasírovala krk. Teprve když to nepomohlo a obtíže zažívací a bolesti se zvětšovaly, zavolali doktora MUDr. Tenglera z Třemošné, který mne začal správně léčit a dal mně injekci. Po uzdravení mně daroval druztovský farář P. Josef Hák pěkný obrázkový katechismus, který však u Pavlů zapadl a ztratil se. U nich si nepotrpěli zvlášť na pořádek. Věci, které se nepotřebovaly a jen překážely, se shromažďovaly na sýpce, kde bylo pro ně dost místa a tam je rozežraly na padrť myši. Aby se myši příliš nerozmnožily a nepohltily všechno, měli naši 2-3 kočky, pěkné trojbarevné, které se přes den vyhřívaly pod kamny. Rád jsem je pozoroval a obdivoval jejich mrštnost a střelhbitost. Dovedly na příklad chytit vlaštovku v letu, když na ně dorážela. Psa chovali také. Nebyla to zvláštní rasa, obyčejný český špicl. Toho jsem měl rád a staral jsem se o něj, aby netrpěl hlad a v zimě jsem mu budku vyplňoval slámou, aby to na něj tak netáhlo a nemrzl.

 Pavlovi měli k hospodářství dva a někdy i tři koně. Jeden z nich bývala chovná klisna, která jim dávala pěkná hříbata. Když hříbata dorostla, zaučovali je tahat a buď si je ponechávali pro vlastní potřebu náhradou za starší koně, nebo je prodávali. V roce 1914 v létě, v předvečer 1.světové války, přivedl otec oba naše koně do Plzně k odvodu a vojenský erár si je tam hned ponechal a otec se vrátil bez nich. Naši zůstali uprostřed největších žňových prací bez potahu a nové koně nebyli k sehnání. Kdyby si byl býval otec opatřil potvrzení z hřebčince, že koně byli připuštěni, nebyli by bývali odvedeni. Tak to udělali jiní a otci nikdo toto neporadil. V nouzi nám strýc Hejret přenechal jednoho staršího valacha, ryzáka a k němu připojili naši statného vola. Byl to potah nesourodý, vůl často trkal rohama koně, ale ten dobrák to klidně snášel. Potah to byl ubohý, ale zase lepší než žádný. Práci i s ním museli zvládnout. Brzy na to po Sarajevském atentátu na arcivévodu Ferdinanda a jeho choť Žofii 28.června 1914, začala 1.světová válka dne 26.července 1914. Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, hned na to Rusko Rakousku, Německo Rusku, Francie Německu, atd.  Arcivévoda Ferdinand d´Este byl následníkem rakousko-uherského trůnu od roku 1889. Císař Franc-Josef vládl od roku 1848 až do roku 1916, kdy zemřel a následníkem trůnu se stal princ Karel I, který vládl až do roku 1918, do rozpadu rakousko- uherské monarchie. Karel byl oblíben, sloužil jako voják u dragounů v Brandýsu nad Labem. Arcivévoda Ferdinand jezdil na hony do Čech a obýval zámek Konopiště u Benešova a zámek v Chlumu u Třeboně. V obou železničních stanicích měl svou vlastní čekárnu. Zde ho navštěvovával i císař něměcký Vilém II.  Říká se, že tady spolu spřádali vojenské plány na výboj ´nach Osten´.

Rakousko-Uhersko povolalo nejdříve do zbraně všechny brance do 36 let a brzy na to, v druhé výzvě, do 42 let. To pak musel narukovat v roce 1914 i otec. Po krátkém zácviku odjel jako pěšák na srbskou frontu. Rakousko-uherská armáda utrpěla při přechodech hraničních řek Drávy, Sávy a hlavně Dunaje velké ztráty a ofensiva proti Srbsku po prvních nezdarech se zastavila a byla obnovena, až když  přišla na pomoc německá vojska. Otec z těch bojů vyvázl bez zranění, ale onemocněl a matka si zažádala o jeho propuštění z vojska. Odsloužil si tam na frontě asi 2 roky. Po dobu jeho nepřítomnosti vedl hospodářství bratr, kterému bylo teprve 15 let. Jemu pomáhal jeden starší občan ze Zruče, pokud měl volno.

Já jsem vychodil 5 tříd na obecné škole v Druztové. Nebyl jsem, pokud vím, na škole nějak vynikající žák. To můj bratranec, Vojtěch Pechman mne určitě předčil, ten platil za nejlepšího. Byl u učitelů oblíben. Pověřovali ho na př. aby nás vodil na dvůr k pumpě a dohlížel, abychom si tam rejžákem řádně umyli ruce, které jsme si cestou do školy vždycky ušpinili házením kameny, míčem a pod. Dostával jsem občas vyplaceno rákoskou, lískovým prutem přes záda nebo ruce. Někdy mi učitel za neplechu řádně vytahal za uši nebo vlasy. Když jsem nedostával nařezáno doma, museli se o to postarat ve škole. Myslím, že si toho byli vědomi, že to potřebuji jako sůl, abych docela nezpustl a nezdivočel. Mysleli a dělali to dobře. Chvála jim !  Do školy do Druztové to bylo něco přes 3 km. Mívali jsme vyučování i odpoledne a zůstávali jsme v tom případě přes poledne tam a vyváděli. V zimě, když napadlo víc sněhu a cesta do školy byla zavátá, brodívali jsme se závějemi a chodívali přímým směrem ze vsi do vsi přes pole. To se ví, že jsme se také rádi klouzali na zamrzlém rybníku u nás i v Druztové. Zimy nebývaly kruté, ale trvaly celou zimu, bývalo spousta sněhu a ledu a mohli jsme se na nich dokonale vyřádit.  Dětí tehdy bylo jako smetí a když jsme se ve škole sešli v plném počtu ze 3 vesnic, bývalo nás také v jedné třídě až 100. Pranice samozřejmě mezi námi bývaly dost často.

Ve Zruči u většího horního rybníka stával olšový hájek. Olše byly vysoké, mohutné a v korunách hnízdilo ptactvo a za větru lesík pěkně šumel. V tom hájku vyvěrala čistá pramenitá voda a napájela naše rybníky.  V rybníku jsme se v létě koupávali tak jak nás Bůh stvořil. Celou vsí zručskou tekl od shora od Třemošné potok se stálou pramenitou, čistou vodou. Podél něho rostly vrby s pruty na výrobu košíků. Ve vsi se v něm brouzdaly kachny. Potok přiváděl vodu do horního rybníka a z něho pak přebytečná tekla do spodního rybníčka a odtud se ubírala lučinami do rybníka Drahotína. To už je dost velký a hluboký rybník, vhodný na chov ryb. Rybníky ve vsi jsou malé a ryby tam v nich nepěstují, neboť tu rybí násadu a potěr by kachny spolykaly. Ty jsou žravé a dovedou se vypořádat hravě i s hadem, když zabloudí na rybník. Tenkrát se pěstovaly ve všech rodinách, ať měly pozemky nebo ne, husy a kachny ve velkých houfech. Byla jich plná náves. Dnes jich je tam vidět málo. Je to škoda celonárodní. Také se už tak nechovají králíci,kozy, prasata (vepři).

Už od jara chodívaly děti do školy bosy. Nebylo to z úsporných důvodů. Hlavně k tomu vedlo pohodlí. Nyní víme, že je to i zdravé a pomalu se k tomu vracíme. V prvních třídách jsme se učili psát na břidlicových tabulkách. Učební pomůcky, jako jsou nyní, jsme tehdy neznali. Hygienické podmínky byly chabé. Záchody primitivní, ze dřeva, byly společné pro chlapce i holky na dvoře, vedle školní budovy.

 Když se o mně rodiče s učitelem Toningerem  uradili, že bych mohl jít studovat, začal nás, mne a Pechmana, učitel připravovat soukromě na přijímací zkoušku a to na českou reálku v Plzni. Zkoušku jsme udělali a byli jsme přijati. K usnadnění studia nám vyjednali bydlení v Plzni na doporučení Ing. Suchého ze Zruče, který také studoval na naší reálce, ale asi před 15 lety. Bydleli jsme přímo ve škole u školníka Bognera. To bylo na podzim roku 1914. V té době však zabrali naši školu pro vojenský lazaret a museli jsme chodit na druhou reálku, novější, v Plzni na Petrohradě, na Mikulášském náměstí, kde je menší kostel sv. Mikuláše se hřbitovem, na němž je pochován Josef Kajetán Tyl, který složil slova naší národní hymny. Museli jsme chodit přes celou Plzeň a obě školy se střídaly po týdnu ve vyučování dopoledne a odpoledne. Otec, když narukoval, chodíval mne do bytu navštěvovat a když už měl odjet na frontu, přišel se na skok se mnou rozloučit. Psával jsem mu často a posílal české noviny. V sobotu jsme vždy odcházeli pěšky domů a vraceli se pak k večeru zase do Plzně s nějakou aprovisací, obyčejně s bochníkem chleba a 2 litry mléka, neboť za války byla bída ve městech. Chodili jsme pěšky, kola jsme neměli. Naše reálka leží na břehu Mže, vedle Krajského soudu ve Veleslavínově ulici, poblíž náměstí u bývalých kasáren 35. pluku.  Kolem školy, u níž dnes stojí socha Julia Fučíka, který na škole se mnou po celou dobu studoval, vede nyní nově vybudovaná dálniční trasa sever-jih od Lochotína, přes nový most přes Mži až na Klatovskou ulici. Trasa pohltila park vedle reálky a celé kasárny, kterých však nebyla žádná škoda, neboť tam to okolí jen hyzdily. Slavní ´Pětatřicátníci´ tak ztratili svůj domov.

V Plzni jsme bydleli dobře. Školník Bogner byl hodný člověk, chodil však občas do vinárny u Kotů na náměstí a vracel se pak opilý a jeho paní se s ním pak pohádala. Jinak byl u nich klid a pořádek. Měli 4 děti, 2 holky a 2 chlapce. Ta nejstarší Božena byla učitelkou a měla za manžela Jana Talicha, úredníka finan. úradu, který byl bratrem známého dirigenta Václava Talicha. Byl to hodný člověk. Chodíval k nám pravidelně na obědy, neboť paní Bognerová byla znamenitá kuchařka. V zimě jsme chodívali bruslit na kluziště. Měli jsme vždy půl dne volno. V naší budově bylo spousta raněných vojáků z prvních bojů, kdy vojska postupovala proti sobě otevřeně bez jakéhokoliv krytí a zásahy pak byly hrozné. Teprve po těchto prvých zkušenostech se vojáci začali krýt při zemi v jamkách, které si lopatkami vyhrabávali a při útoku postupovali vpřed přískoky v rozvinutých členěných seskupeních. Tím se zranitelnost bojujících vojsk podstatně zmenšila. Vojáci ve škole, pokud mohli chodit, nás navštěvovali a vyprávělí své zážitky z fronty. Byli to většinou Češi.

O prázdninách jsem vypomáhal v hospodářství, jak jsem dovedl. Bylo to potřeba, když otec byl na frontě a matka nikdy na poli nepracovala. Měla však dost vlastní práce v domácnosti, připravovat jídlo pro tolik krků nebyla maličkost. Pak, někdo musel zůstat doma. Dědeček Kepka zemřel v roce 1912 doma ve stáří 73 let. Říkali, že má rakovinu žaludku. Mnoho zkusil, neboť doktora volali k němu dost málo, aby mu bolesti utišoval injekcemi. Babička Anna zemřela v roce 1921, náhle, na mrtvici. To jsem právě začal studovat v Praze.

Ještě za života dědečka otec přestavěl obytné dřevěné stavení kryté doškami a na jeho místo postavil zděné stavení s velkou předsíní, spíží, prostornou obývací kuchyní a pokojem. Mezi spíží a kuchyní byla vestavěna pec, do níž se vešlo až 16 velkých bochníků chleba. Naši si pekli chléb sami ze samožitné mouky. Otec byl na všechny práce velmi šikovný. Z polen borového dříví vytvořenou hranici podpálil smolničkou a když po určité době hranice shořela, to otec věděl, pec se vyhřála tak, že stačila na upečení bochníků. Otec vyhrabal hřablem zbylé oharky, vymetl pec a vsadil co nejrychleji zkynuté a uhnětené bochníky. Nesměla pec vychladnout. Otec věděl také, jak dlouho musí tam pecny být, aby se dobře propekly. Byla radost se na ně podívat, když je z pece vysoukal ven. Ta vůně ! Jejich povrch ještě omyl, než se po zchladnutí na ošatkách odnesly a uložily.

Můj otec byl hodný, skromný, pracovitý a šikovný. O hospodářství se vzorně staral a měl na polích výborné úrody, nejlepší ve vsi. Dobře udržoval asi 1 km dlouhou polní cestu, po níž jezdíval na pole. Aby voda za dešťů vozovku neomývala, sváděla se voda z vozovky v určitých vzdálenostech svodnicemi do postranního příkopu, který byl u stodoly vyveden na zahradu, kterou tím zavlažoval a i splaveninami s polí pohnojil. Proto i stromy i tráva dobře rostly na zahradě. Naši měli největší část pozemků přímo za humny v jednom celku v ploše asi 40 strychů, které od dvora stoupaly do mírného návrší. Obec leží totiž dole v úžlabine. Zprvu jsme měli jen starou dřevěnou stodolu, která nestačila pojmout veškerou úrodu a otec musel svážet obilí, hlavně žito, do stohů na poli ve vzdálenosti asi 100 m od našich budov. Stavění stohů není snadné a otec byl v tom mistrem. Musel jsem ho obdivovat, jak dokázal postavit stohy v hřibovitém tvaru, symetricky ze všech stran, bez jakýchkoliv pomůcek a měřidel a vršek stohu zakryl otýpkami slámy tak, aby voda za deště stékala do stran  a nikoliv dovnitř. Otec věděl, o jakém průměru má stohy založit, aby obsáhly všechno žito, co se už nevešlo do stodoly a aby stavba stohů, svážení obilí k nim a pak jejich výmlat, byly co možno ekonomické. Vymlácená sláma se hned na místě ukládala opět do stohů, ale ty už byly stavěny jinak, pro ně platily jiné zásady a podmínky. Byly opět stavěny střechovitě, aby do nich voda co možno nejméně zatékala a pak, aby se z nich dala snadno po částech sláma odebírat pro další potřebu, t.j. stlaní pro dobytek a řezání pro jeho výkrm a j., aniž by se celková stavba stohu nějak příliš rozrušila, rozvrtala a sláma se dobře nakládala. Byla svázána povřísly do otepí, které byly i dost velké a těžké.

Otec dovedl vyrobit ze slámy i došky a vyspravovat jimi krytinu naší dřevěné stodoly. Taková krytina vydržela velmi dlouho. Výhodou byla její láce a malá váha, takže krov byl jednodušší. Byla i vzdušná a obilí pod ní se nezapařilo a dobře vysychalo.  A ještě staré zahnívající došky sloužily jako hnojivo. To se o moderních krytinách nedá říci.

Otec byl i zručný tesař. Uměl bezvadně otesat kmeny na hranoly vhodné při stavbách, do podlah, stropů a i na střešní krovy. Vázání krovu přenechával vyučeným tesařům, na to si netroufal.

Musím s obdivem přiznat, jakou měl se mnou trpělivost, když se se mnou nikdy nezlobil, ani mne neuhodil, vše mi dovolil. Ani jsem si takovou jeho dobrotu nezasloužil. I k bratrovi a matce byl takový. Do kostela chodil velmi málo. V neděli dopoledne rád chodil do polí a na louky na krtky. Občas si zašel projít náš les. Odpoledne, hned po obědě, co možno nejdřív, vyrazil do hospody na mariáš. Měl už svou partu. Napil se rád piva, ale nikdy nebyl napilý, kouřil dýmku. V kartách nehráli hazardně, jen pro zábavu.

Moje matka se narodila 18.10.1878 ve Zruči a byla víc podobná otci. Byla černooká a černovlasá. Vlasy mívala dlouhé až ke kolenům. Většinou se zdržovala doma. Málo kdy zajeli s otcem do Plzně obstarat nějaké nákupy. Cukr se tehdy prodával v homolích a doma se pro potřebu odsekával. Z Plzně nám každému přivezli párek, housku a kousek čokolády, z čehož jsme měli velkou radost. Matka nechodila do žádných zábav, plesů nebo divadel. Obstarávala vzorně domácnost, byla dobrou kuchařkou. Vařila úsporne, jednoduše. Dnes a denně kromě neděle jsme měli bramborovou polévku. Bylo jí velký hrnec, každý si ji mohl vzít, co chtěl. K obědu nás se služkami bylo osm. Jako druhé jídlo bývalo zase něco od brambor, brambory se škvarkami, omaštěné sádlem, bramborové knedlíky, knedlíky z černé mouky s brambory, vařené společně, také někdy hrách s kyselým zelim, a pod. Maso jsme mívali jen v neděli a to vepřové s knedlíky a zelím. Polévka byla nudlová. Ve všední den po obědě bývaly placky, tak zvané ´mětýnky´ z bílé mouky, omaštěné sádlem, někdy byly dolečky sypané perníkem. V neděli se pekly buchty, nadívané povidly, nebo mákem. O velkých svátcích, o posvícení a pouti se pekly koláče, a to v peci. Muselo jich být hodně, aby vystačily i pro hosty po několik dní. Pekly se jednak velké koláče, mazané třemi druhy polevy : povidly, tvarohem a mákem. K jídlu se rozkrajovaly. Mimo to se dělaly menší koláče, které se nemusely krájet a byly buď mákové, nebo povidlové, nebo tvarohové. Dorty se nedělaly. O vánocích byly místo koláčů vánočky s hrozinkami a mandlemi a o velikonocích bochánky stejné jakosti. Dojídali jsme se ovocem, kterého jsme mívali na zahradě hodně, že nám vystačilo až do jara. Stromy na zahradě dávaly ovoce každý rok, nemusely se okopávat, hnojit, čistit, stříkat proti hmyzu, a pod. Bylo dost drobného ptactva, které se o ty škudce postaralo. Zvláště švestky byly výnosné, veliké a chutné. Je tam ovšem dobrá půda. Takovou bychom potřebovali v Drahově. Tam se musíme skutečně o stromy pečlivě starat, mají-li nést ovoce. Loni ho tam bylo požehnaně, jablek, švestek i hrušek. Je tam uprostřed zahrady jen jedna hruška, která stále mizerně rostla a její ovoce bylo k ničemu. Teď se z ní stal krásný strom a loni měla nevídaně hodně a krásných plodů. Chtěli jsme už ji zlikvidovat a nyní se tak pěkně rozrostla.

Matka, podobně jako otec, nechodívala do kostela. Ale byla věřící katolička. V bytě jsme měli rozvěšeny svaté obrazy, kříž s Kristem a skřínku se soškou Panny Marie s Jezulátkem. Myslím, že dnes v tom bytě takové obrazy a kříž už nemají. Nebyly to předměty umělecké, stářím se znehodnotily a už nebyly pěkné. O nové nemá dnešní moderní společnost už zájem. Je to škoda.

Matka po celý život hodně stonala. Trápil ji často průduškový kašel, žaludek a nejvíc žlučníkové kaménky. Nemoc léčila jen doma a jezdil k ní lékař z Třemošné, někdy také z Plzně. V nemocnici nikdy nebyla. Stravovala se dietně a velmi skromně. Pivo a lihoviny nepila, většinou čaj z bylinek. Namáhavou tělesnou práci nekonala. Přes to byla stále ´namožená´ a dávala se často masírovat od otce, tety Pechmanové, případně od masérky, která k nám často zacházela. Když jsem vojákoval v roce 1927/29 a pak, když jsem se usadil v Jižních Čechách, pak v Mostě a Praze, psávala nám výhradně jen matka na korespondenčním lístku fialovou tužkou. Rukopis měla uhlazený a pěkný. I stylisační úprava byla dobrá. Byla osou a duší rodiny. Byla rozvážná, klidná, nikdy se zbytečně nerozčilovala a byla u všech vážená a ač žila nenápadně, o všem rozhodovala a všechno se točilo podle ní. Otec byl k ní hodný, pozorný a ve všem se řídil jejími názory a radami. Matka se o něho také pečlivě starala, zvláště když ochuravěl chřipkou.

Veškerý život se u nás ve Zruči, stejně jako u Marků v Drahově, odehrával v kuchyni, t. zv. sednici, o ploše přes 30 m², kde se vařilo, jedlo, pracovalo i spalo. Já s bratrem jsme spávali vedle v pokoji. V kuchyni bývala z jara u kamen chována i housata s husou, než zesílila a mohla se dát do chladného chlívka. Bylo radost je poslouchat, jak si štebetala, zvláště pak v noci, jak oddychovala. Husa se musela každý den vyhodit ven, aby se proběhla. Zpátky šla už sama.

Doma jsme mívali živo, často jsme mívali návštěvy příbuzných, sousedů, obchodníků se zbožím textilním, řezníků, potulných řemeslníků  (drátařů, brusičů, košíkářů) a také k nám chodívali pravidelně z blízké Třemošné-sklárny pro mléko a brambory. Naše obec byla hlavně dělnická. Každá rodina měla kousek pole a pěstovala drůbež a domácí zvířectvo, takže měli část živobytí z vlastních zdrojů. Ale to na všechno nestačilo. Chodili proto pracovat, muži do továren a mladá děvčata, než se vdala, pomáhala v hospodářství u místních rolníků. Žilo se jim celkem dobře a to bylo nejlépe vidět v hostincích, kde v utrácení a veselostí vynikali nad rolníky. Měli peněz dost, tak si občas popřáli. Do konce první světové války měli vládu v obci rolníci. Jeden z nich byl starostou, vybavený určitou pravomocí . Po světové válce přešlo starostenství do rukou dělnické třídy, která převládala. Rolníci měli v obecní radě menšinu. To se však nijak neprojevilo v hasteřivosti, zlobě a nepřátelství. Dál spolupracovali, pomáhali si a snášeli se. Starostou býval vždy rozumný a vážený občan, který se staral poctivě a spravedlivě o všechny. Rolníci byli příslušníky republ. strany čsl. venkova a dělníci sociálně demokratické strany. Tito organisovali a pořádali v obci všechny zábavy, plesy, divadla, tělocvičná cvičení, ba i požární ochranu. Měli na to víc času po práci. Rolník byl obyčejně zapřažen od rána do večera, měl-li zvládnout všechnu práci doma a na polích. Mnoho rolníků mělo ještě pomalé volské potahy. A s těmi to šlo pomalu, ale práce se s nimi udělala. Jenom to orání na poli pluhy s jednou radlicí bylo zdlouhavé, ale za to pole bylo poctivě propracováno. Při orání se odstraňoval s pole plevel, pýr, kamení a pod. Zorávala se pole až ke krajům, ve všech rozích, nic se nevynechalo. Vzniklé hroudy za sucha se ručně roztloukaly dřevěnými palicemi. Ty pluhy byly takové jednoduché. Většinou to byla práce místních kovářů a kolářů. Naši byli ve spojení s kovářem Brožem ze Břízy. Ten pro ně všechno udělal. Celé vozy, včetně brzdy, dovedl mistrně okovat. Byl to takový umělec. Pracoval bez plánů, pomocných zařízení. Vždy jsem ho obdivoval, když mne k němu naši posílali, nejčastěji s otupenými noži (´náklady´) k pluhu, aby jejich ostří vykováním naostřil. Po vykování vždy to ostří zakalil ve vodě, aby bylo trvanlivější. Rád jsem tam chodíval. Cesta mi trvala přes 1/2 hodiny a velká část vedla podle našich polí. Ve Zruči tehdy místní kovář řemeslo neprovozoval. Byl už starý. Jmenoval se Hejret, jako můj strýc.

Do 11 let, t.j. do roku 1914 jsem chodil do obecné školy v Druztové, pak do roku 1921 jsem studoval na reálce v Plzni a po maturitě od roku 1921 do 1927 jsem studoval na vysoké škole inženýrského stavitelství v Praze. Zajímavé je, že jsem si zprvu zvolil směr konstruktivní a dopravní a teprve po první státnici jsem přešel na směr vodohospodářský a kulturní, jako jediný z Čechů.

Na reálce jsem měl od začátku až po maturitu vždy dobrý prospěch, zpravidla vyznamenání. Nebyl jsem nikdy zvlášť nadaný a musel jsem se poctivě učit až do omrzení. Technické nauky mně šly snáž, ty mě proto i víc bavily. Matematiku, deskriptivu a fysiku jsem na reálce dost ovládal, za to v ostatních naukách jsem už byl slabší. Opakem byl takový Julius Fučík a Vojtěch Pechman, bratranec, kteří se mnou byli ve třídě. Fučík se dal po maturitě na žurnalistiku a Pechman studoval v Praze vysokou školu obchodní a dostal pak místo v nákupním oddělení v pivovaru “Prazdroj” v Plzni. Mimo jiné ovládal řeči, francouzštinu, němčinu a ba i angličtinu. Tu se naučil v Dolanech, sousední obci, u rodiny, která se tehdy přistěhovala z Ameriky.

Když jsem dostudoval v Praze v roce 1927, nastoupil jsem vojenskou presenční službu 1.října 1927, nejprve asi 14 dní v Žižkových kasárnách v Praze, odtud mne poslali do ženijního učiliště v Litoměřicích. Školu jsem ale ještě neměl dodělanou, zbývaly mně ještě dvě zkoušky a pak druhá státnice. Ty jsem dodělával během vojny.  Musel jsem si na ně vzít dovolenou a s pomocí Boží jsem pak obě zkoušky i tu státnici dodělal a začátkem roku 1928 jsem dostal diplom. Nemohl jsem se na vojně na ty závěrečné zkoušky dobře připravovat. Neměl jsem na studium potřebné podmínky. Zkušební komise si to dobře uvědomila a proto mé vědomosti posuzovala shovívavě a mírně a to vyznamenání mně přisoudila více méně z milosti. Byl jsem nesmírně rád, že to mám za sebou a že mohu s větším klidem pokračovat ve vojančení. Otec tehdy k té státnici přijel za mnou do Prahy, aby mi dodal klid a sílu. Po zkoušce jsem hned zase odjel do Litoměřic do kasáren. Naše učiliště bylo v pěkné, nové, veliké budově vybavené pěknými místnostmi s ústredním topením, podlahy s parketami, splachovacími záchody. Byli jsme cvičeni ve 2 četách po 30 mužích, kromě pěššího výcviku jsme se seznamovali i s ženijními disciplinami, ježděním na vojenských loďkách a pontonech na řece Ohři nebo na Labi. Pak jsme probírali zákopové práce, stavbu válečných mostů a destrukce objektů trhavinami. Učili jsme se střílet z pušek na ostro na vojenské střelnici v lesích za Terezínem. Pěší výcvik jsme měli na planině “ Bimce” pod známým Radobylem, anebo jsme mašírovali z Litoměřic na sever do kopců směrem na Dubou. Měli jsme také pravidelně jízdu na koních. Pro koně jsme si docházeli do místních dělostřeleckých kasáren a jezdili jsme nejprve v jízdárně a potom jsme jeli i ven do okolí. Cvičil nás bývalý ruský důstojník.

To učiliště bylo jediné v celé republice. Školu jsme opustili v červnu 1928 a odešli ke svým plukům. Já jsem byl přidělen k mostnímu praporu v Bratislavě a to k lodní rotě. Učili nás jezdit po Dunaji na motorových člunech. Brzy nás, stavaře, přeřadili k mostní rotě a k lodní rotě přišli místo nás strojaři. V Bratislavě jsme měli poměrně pěkné kasárny naproti mostu přes Dunaj. Po tomto mostě jsme chodívali cvičit na loďkách a pontonech do Petržalky, kde jsme měli cvičiště a sklady materiálu a dílny. Cvičení na Dunaji, to byla těžká dřina. Obyčejně jsme tam zůstávali i přes poledne, kdy jsme měli volno a v létě, za pěkného počasí jsme se i vykoupali. Obědy za námi přivezli. Když nás přidělili k pluku, to už jsme byli desátníky a později i četaři a stali jsme se veliteli čet. Spali jsme s ostatnímí vojíny jako velitelé ubykací, vodili je na cvičení, i cvičili. Se svým plukem jsme se zúčastnili i manévrů v létě 1928 na jižním Slovensku poblíž Galanty a Šaly nad Váhem. Do toho prostoru jsme pochodovali pěšky v “plné polní “ výzbroji. Ušli jsme za den 40 km a nocovali pod širým nebem, nebo na holé zemi v nějakém domku. V Galantě jsme jednu noc přespali ve stáji velkostatku, když před tím dobytek převedli jinam. Ostré ruční granáty jsme se učili házet v zákopech nad Bratislavou, směrem k Děvínu, kde je spousta krásných vinic. Pěší výcvik jsme pak mívali na sever od Bratislavy na “Kuchajdě”. Všude se chodilo jen pěšky za vytrubování trubače do kroku.

K vánocům jsme byli všichni aspiranti, bylo nás v Bratislavě u mostního praporu 5, povýšeni na podporučíky, pak už jsme bydleli pohromadě mimo mužstvo, měli jsme víc volna, dostávali gáži a mohli jsme si občas zajít na vínko. To už jsme vodili i celou rotu. Pěší výcvik jsme mívali i na Petržalce, přímo u hranic rakouských a maďarských. Na střelnici v Lamači jsme museli projít celou Bratislavou s tasenou šavlí v pozoru. Dovolenou jsme dostávali jen na vánoční svátky, asi týden. Jedna polovina šla na vánoce a druhá pak na Nový rok. Začátkem roku 1929 nastala krutá zima, mrazy dostoupily až přes 30°C, napadlo spousta sněhu a zima trvala bez přestávky až do března. Taková krutá zima od té doby už nebyla. Dunaj celý zamrzl. Led byl až 1/2 metru silný. I za těch mrazů jsme chodili ven cvičit, ač jsme na to nebyli řádně oblečeni a mrzli jsme. V kasárnách nám topili málo, nebylo dost paliva. Když pak nastala v březnu obleva a nastalo tání, ledy na Dunaji začaly praskat a voda náhle stoupala. Kry ledu, které pluly po Dunaji se v ohbí naproti zimnímu přístavu zastavily, nakupily a vytvořily v řečišti bariéru a voda vystoupila ze břehů a zaplavila celou Petržalku, kde stála voda až 1m vysoko. Tamní obyvatelstvo se zachraňovalo po loďkách. V kasárnách byly vytvořeny záchranné pohotovostní čety. Ledová bariéra se musela uvolnit náložemi a odstřelit. Z vojny mne propustili v dubnu 1929, vrátil jsem se domů. Našel jsem si místo ve stavebním oddělení Škodových závodů, kde jsem nastoupil 1.května. Pracoval jsem tam v projekci ještě s jedním kolegou ze studií v Praze až do konce září 1929.

Po dobu studií na reálce i v Praze jsem vždy o prázdninách pomáhal při senoseči a hlavně pak o žních na poli. Na sečení jsme už měli žací stroje na trávu i obilí. Sušení sena mně víc vyhovovalo, byla to práce čistá, méně namáhavá. Na polích jsme museli po sekačce obilí ručně sesbírat, svázat do snopů a postavit do řad mandlíků. Mezi těmi řadami jsem pole velkými ocelovými hráběmi shrabal do řádků a hrabanku sebral a ukryl v mandlíkách. To bývalo dost obtížné. Při tom jsem všechny mandlíky spočítal. Bývalo jich kolem 1500.

Když bylo obilí po deštích hodně polehlé, nebylo možno ho sekat sekačkou a musely se vzít kosy, t.zv. bachlice. Sekat kosou takové polehlé obilí vyžaduje velkou zručnost a sílu. Je to práce i zdlouhavá a takové posečené obilí dává už malý užitek. Zrno je špatné, podřadné, hodící se pro dobytek a i sláma je znehodnocená a pro krmení nevhodná. Posekat a sklidit se i takové pole musí. I výmlat jeho je horší, hrozně se z něho práší a práce je pomalá.

Kromě sena z luk jsme sušívali i jetel z polí. To je výborné krmení, zvláště žlutý jetel. Mívali jsme plné půdy sena a jetele. Část se ukládala také do stodoly. Koňům se dávalo seno, nebo jetel celé, kdežto kravám se řezalo řezačkou společně se slámou na řezanku a tou se krmilo. Dobytek to snáze požíral a tolik toho nerozházel. Koně si seno vytahovali po částech z jeslí a moc jim ho nespadalo na zem. Dobytku se dlouho nosila voda k pití v putnách od studny, než se postavily napáječky. Vodovod byl zaveden do bytu a také k dobytku, ke kravám i ke koním. Voda se rozváděla z vodojmu samospádem. Do vodojmu se voda přečerpávala ze studny ruční pístovou pumpou. Vodojem byl opatřen přepadovým odpadem a vodoznakem, aby bylo snadno poznat, kolik je ještě v něm vody. Vím, že se muselo otočit kolem čerpadla asi tisíckrát, než se celý naplnil. Když začala vytékat voda přepadem, tak se pumpování vody skončilo. Později se nahradili ruční čerpadlo motorovým. V naší obci byla zavedena elektrika velmi pozdě. Museli jsme všude svítit petrolejem. Takové osvětlení bylo velmi chabé, zvláště pro čtení, případně kreslení. Také je nebezpečné pro vznik požáru. Nyní Láďa ve Zruči vodovod předělal, zřídil si tam, jako máme v Drahově, automatickou vodárnu s Darlingem. Darling umístil do předsíně, aby nezamrzl.

Při studiu na vysoké škole jsem bydlel společně s Pechmanem v podnájmu na Žižkově, blízko Ohrady. Zprvu u železničáře, kratší dobu, kde byly štenice, tak jsme si našli jiný byt u průvodčího pražských tramvají R.Bílka. Nebydleli jsme ani u něho dlouho, měl dvě děti a malý byt a dal nám výpověď a doporučil nám byt u známého, Brabce, který byl také zaměstnancem elektrických podniků a u něho jsme byli pak do konce. Když po třech letech Pechman ukončil školu, zbyl jsem v bytě pak sám. Byla to velmi hodná a slušná rodina, bylo tam čisto. Měli jsme vlastní ložní prádlo a peřiny. Stravovali jsme se sami. Měli jsme lihový vařič pro uvaření snídaně, případně večeře. Na obědy jsme jezdili do studentských stravoven, jednak Na Slupi, kde byla velká stravovna postavená péčí YMCY po 1.světové válce. Kromě jídelny byly tam pro studenty sály pro studium a zábavu. Bylo to dobře vedeno, jídlo bylo laciné a nebylo špatné. Po válce byla v Praze ještě bída. Ta stravovna však nestačila pojmout všechny studenty, bývaly tam fronty na obědy až 100 metrů dlouhé. Když později byla postavena Švehlova kolej na Vinohradech, tak jsme chodili na obědy v neděli tam. Bylo to ze Žižkova blízko a vařili tam líp. Bylo to však o něco dražší.

Přednášky jsme měli rozházené na několika místech, hlavní budova byla, a je dosud, na Karlově náměstí, na rohu Reslovy ulice. Tam bylo děkanství a rektorát a přednášela se tam technická fysika a pak deskriptiva. Ostatní přednášky byly na Karlově náměstí na třech místech, v Ječné a Žitné ulici a pak v Lazarské ulici. Při tomto roztříštění vyžádaly si návštěvy přednášek mnoho času a proto mnozí studenti na přednášky nechodili a studovali raději doma, pokud byly přednášky vydány, nebo nějak rozmnoženy. Také si studenti navštěvování přednášek mezi sebou rozdělili a pak si zápisy z nich mezi sebou půjčovali. Snažil jsem se chodit na všechny a to mi zabralo mnoho času. Na speciální přednášky z vodohospodářského směru jsem musel chodit, když jsem na tom směru studoval sám. Proto se u některého profesora konaly přednášky pro mne v jeho kabinetu. Je to pro profesora trapné, má-li přednášet jen pro jednoho posluchače. Pro mne to bylo další zatížení, nemohl jsem se s nikým poradit, od žádného nic opsat. Měli jsme také svůj studentský spolek a musel jsem v něm ve výboru také pracovat. Měl jsem na starosti knihovnu. Kromě toho jsem byl pověřen naším spolkem, abych připravil, t.j. napsal, podle rukopisu profesora Hráského, litograficky, jeho přednášky z hydrologie. Byly psány kostrbatou starou češtinou a tak jsem se snažil češtinářsky je vylepšit. Bylo v nich i mnoho obrázků. Napsání těch přednášek na litografický papír se zakreslením příslušných obrázků si vyžádalo mnoho času. Musel jsem osobně zařídit i jejich rozmnožení v tiskárně. Dostal jsem za to zaplaceno, nevím kolik. Pro tuto práci jsem neměl v bytě příznivé podmínky. Práci se mi podařilo přece jen ukončit. Spolek měl v budově Na Moráni velkou místnost, kde jsem často býval, kde se však dobře nedalo studovat.

Když jsem byl, myslím, už ve 4. ročníku, tak jsem v dubnu těžce onemocněl se zápalem plic a pohrudnic. Nachladil jsem se v rýsovně v Lazarské ulici, kde tehdy nebylo v důsledku adaptace zatopeno. Dostal jsem chřipku a i když jsem měl horečky a měl si lehnout, tak jsem chodil do rýsovny dál, abych práci dokončil a mohl na ní pokračovat doma ve Zruči o velikonočních prázdninách. Bylo to těsně před nimi. Nemoc jsem zanedbal a i pak ve Zruči jsem si nelehl, spal jsem v netopeném pokoji, až mne to náhle opravdu položilo a trvalo mně to skoro 2 měsíce, než jsem se z toho jakž tak dostal s podlomeným zdravím. Po uzdravení jsem pokračoval ve studiu, ale měl jsem zpoždění, které se mi nepodařilo vyrovnat.

Za studií v Praze jsem obdržel stipendium ve výši 1500 Kč. To byla tehdy slušná částka.

Paradoxem bylo, že jsem se po dokončení studia na vysoké škole a po ukončení vojny, zjara roku 1929, dal v praktickém životě docela jiným směrem a to tím, který jsem si zvolil na začátku studia. Ucházel jsem se tehdy, kdy už začínala hospodářská krize, o místo v nějaké vodohospodářské organisaci, ale bezvýsledně.  Proto jsem ochotně přijal místo u Škodu a pak u čsl. železnic, kde mne po podání žádosti ihned přijali a zaměstnali. Tak jsem se hlásil na ředitelství státních drah v Praze a přednosta tamního stavebního oddělení mně nabídl místo u odboru pro udržování dráhy v Mezimostí-Veselí nad Lužnicí. Souhlasil jsem, dali mně na cestu volnou jízdenku 2.třídy, když jsem řekl, že jsem připraven a že mohu ihned odjet. Tak jsem se dostal do jižních Čech, kde jsem před tím nikdy nebyl. Přihlásil jsem se hned u přednosty odboru Ing. Rosta, byl už večer, vyjednal mi přenocování v úrednické nocležně na nádraží a druhý den jsem nastoupil v kanceláři tohoto odboru. Ing.Vlček, který tam byl přechodně na výpomoc, se zaradoval, že bude moci nyní odejít, když jsem ho přišel vystřídat. Navrhl mi, abych nesháněl byt, že do doby, než odejde, můžeme bydlet spolu a pak budu mít pokoj pro sebe. Tak se také stalo. Bydlel jsem v podnájmu u pana Kůrschnera, bývalého vlakvedoucího ČSD ve výslužbě, který měl menší domek blízko nádraží. Byl národnosti německé, ale česky mluvil dobře. Byli to hodní lidé. Měli všude čisto, zahrádku měli také v pořádku. Pěstovali hlavně zeleninu. Kůrschner byl také zručný řemeslník, instalatér a spravoval vodovody. Doma měl i prodej budějovického piva v lahvích. Museli jsme proto u něho také nějakou tu láhev vypít. Kromě nás dvou u Kůrschnerů bydlel pan Marek v podkrovním pokojíku. Byl úcetním Okresní hospodářské záložny ve Veselí nad Lužnicí a pocházel z Doňova, kde měli menší hospodářství a hostinec. Jezdil na motorce zn. AJS s přívěsnou korbou a když jsme se s ním seznámili, tak nás s sebou bral na cesty a také do Doňova. Zúčastnili jsme se tam i posvícenské veselice, při níž jsem se seznámil i se svou budoucí manželkou, která byla za mlada vychovávána u babičky a strýce Píchy v Doňově. Chodila tam i do školy a pak jezdila do školy v Jindřichově Hradci.

Když jsem tím nastoupil službu u ČSD jako koncipista, musel jsem složit potřebné zkoušky, abych mohl dostat definitivní místo a vyšší plat. Studoval jsem proto po úrední době doma a často i na procházkách v blízkém, lese “Klobasné” návěstní předpisy, telegrafní řád, dopravní a komerční předpisy a zabezbečování vlakové dopravy kromě předpisů pro vlastní stavební službu. Bylo to dost nezáživné studium a často jsem při něm v sedě usnul. Zkoušky jsem postupně jezdil skládat na ředitelství do Prahy. Zkoušku z dopravních předpisů jsem musel opakovat. Neznal jsem to tak, jak to zkušební komisař vyžadoval. Chybu jsem udělal, že jsem se nepřihlásil do učebních kursů, kde se probíraly ty předpisy učiteli po dobu asi půl roku, aniž by úcastníci kursu museli chodit do služby. To bylo velké ulehčení. Výhodou bylo i to, že příslušní instruktoři v kursu také potom zkoušeli. Do kursu jsem se tenkrát nepřihlásil na radu přednosty Ing.Rosta a jeho náměstka Ing.Višňáka, kteří ty kursy podceňovali a uváděli, že sami také do kursů nechodili a zkoušky udělali. Prodělával jsem také praktický zácvik v dopravní a telegrafní službě na stanicích v Soběslavi a Mezimostí-Veselí. Telegrafování mně moc nešlo. Službu výpravčího v uniformě železničářů s červenou čapkou jsem nedělal. 

Otec měl v Českých Budějovicích bratra Václava, který byl sládkem v pivovaře. Měl vilku vedle pivovaru při silnici do města. Sešel jsem se s ním, schůzku smluvil otec. Byl jsem několikrát na návštěvě u strýce. Bohužel, brzy na to onemocněl těžce, byl postižen mrtvicí a v krátkém čase zemřel. Bylo mu něco přes 54 let. Zůstala tam teta a bratranec Rudolf, který byl úredníkem důchodové kontroly a jezdíval do Mezimostí a Vřesné na kontrolu výroby lihu za úcelem zdanění. Nevím, co Rudolf dělá. Tu vilu jejich zabral pivovar, aby udělala místo pro rozšíření závodu.

Když jsem sloužil v Mezimostí-Veselí, chodil jsem v neděli na mši svatou do Veselí. V Mezimostí byla jen kaple, kde se mše sv. nesloužily. V kostele ve Veselí jsem se po druhé sešel s manželkou v únoru 1930 a od té doby jsme se vídali častěji v Drahově, až jsme se 8.srpna 1931 vzali. Svatbu jsme měli v Drahově v kostele za velké úcasti svatebčanů. Na svatbu přijeli ze Zruče otec, matka, bratr a švagrová a kromě nich i můj bratranec Ing.Vojtěch Pechman. Dále přijely obě mé sestřenice Miládka z Bolevce a Boženka z Klatov. Příbuzenstvo manželky bylo velmi rozvětvené. Z Budějovic přijela teta s Rudolfem, který byl za družbu a jeho drůžička byla švagrová Božena, která právě dostudovala obchodní akademii v Č. Budějovicích. V kostele při svatbě hrál na varhany a zpíval zvláštní mariánskou píseň Ing.Kulhánek z Drahova. Měli menší hospodářství vedle Marků. Dnes tam bydlí jeho bratranec Kulhánek, který pak byl vlakvedoucím u ČSD a nyní je tam v důchodu.

Hned brzy po svatbě jsem odjel jako záložní důstojník na měsíc na vojenské cvičení do Bratislavy. Manželka tam za mnou přijela a bydlela u strýce Ing.Dvořáka, který pocházel z Drahova. Měli hospodářství na návsi při silnici vedle Kouby (Kříže) a Kusa. Manželka dělala výlety po Bratislavě a okolí za doprovodu paní Dvořákové. Vrátila se však brzy do Drahova. Vlastní byt jsme si začali připravovat až po návratu z vojny. Pronajali jsme si jednopokojový byt v 1. patře od paní Bozděchové v Mezimostí naproti nádraží. Byl to pěkný byt, výhodně položený u nádraží. Pepík Marek tehdy jezdil na reálku do Č.Budějovic a u nás v průchodu si nechával kolo, které pak používal k cestě zpět do Drahova každý den. Bylo to pro něho velmi namáhavé, když musel za každého počasí takhle dojíždět. Přivážel nám často džbán čerstvého výborného mléka a někdy i pecen chleba. Švagrová Božena nemohla dostat místo, tak byla po několik let s námi a pomáhala v domácnosti a vychovávat děti. Jára byl jako nemluvně velmi nepokojný a zvláště v noci nebyl k utišení. Byli jsme s ním na prohlídce u Dr.Soukupa ve Veselí, který usoudil, že má střevní katárek a že se mu musí omezit jídlo, pití a mléko zřeďovat, případně ho nahradit jen čajem. Tato jeho rada nebyla správná a Jára řičel čím dál víc. Tak jsme s ním šli k starému Dr.Fůrstovi, který vychoval vlastní děti a ještě dál se staral o vnoučata. Měl větší zkušenosti než Dr.Soukup, který byl svobodný. Dr.Fůrst se podivil, jak je Jára zesláblý, předepsal mu 10 horských sluníček, aby se jeho tělíčko prohřálo a vzpružilo, mamce napsal, jak ho má krmit, jaké polívčičky mu má vařit, atd. a Jára se brzy na to sebral a byl pak úplne hodný a prospal i celou noc, když už ho netrápil hlad. Rostl pak rychle a byl náramně čilý.

U Bozděchů jsme však dlouho nebydleli. Nelíbilo se paní Bozděchové, že máme dítě a že není v domě klid, tak jsme se koncem roku 1932 přestěhovali do nového domku na břehu Nežárky, kde byla zahrada a dvorek. Místnosti byly malé. Majitel sloužil na Slovensku a domek si postavil do důchodu. Bydlelo se tam dobře. Byla tam vlastní studna. Na koupání Járy se brala voda z Nežárky. Měli jsme velkého psa, Bojíka, vlčáka. Do kanceláře jsem to pak měl o něco dál, aspoň jsem se prošel.

Byt jsme si postupně zařizovali a doplňovali. Měli jsme v té době už radio zn. Telefunken, velké a těžké, které nás moc zlobilo. Bylo to v začátcích a ty přístroje ještě nebyly dokonalé. Také anténu jsme mělí špatnou. Koupili jsme ho za drahé peníze u místního obchodníka, který nám ho po roce vyměnil za jiné zn. Philips a to už bylo mnohem lepší. Do Drahova jsme často jezdili s kočárkem. To už byl Jára klidný.

Začátkem roku 1933 se reorganisovala stavební služba u ČSD a mnoho našich služeben z úsporných důvodů bylo zrušeno. Postihlo to i naši v Mezimostí-Veselí a všechny trati, které jsme spravovali byly předány do správy odboru pro udržování dráhy v Táboře. Personál naší služebny byl přeložen na jiná místa. Já jsem byl přidělen do Jindřichova Hradce na místo Ing.Oty, který pak odešel do Tábora a odtud do Plzně. Dostal jsem po něm byt s kuchyní a 2 pokojích přímo ve staniční budově. Kanceláře odboru jsme měli v budově naproti. Tam to bylo po všech stránkách dobré.

Ve Veselí, dokud ještě tu náš odbor fungoval, jsme dostali za Ing.Rosta, který odešel na lepší místo do Tábora, nového přednostu, Ing.Jerhota z Č.Budějovic. To byl výborný inženýr a dobře ten odbor vedl. Byl spravedlivý a u všech oblíbený. Měl jsem ho rád, vážil jsem si ho a staral se o mne, jak mohl, hlavně, abych nezahálel, vymýšlel si a přiděloval mi ke zpracování různé rekonstrukční úpravy stanic za úcelem jejich zjednodušení, zdokonalení a zvýšení propustnosti trati a jízdních rychlostí. Musel jsem si polygonálně zaměřit stávající stav theodolitem v trati a v kanceláři pak spočítat a vynést a na tomto podkladě hledat a zkoušet nové úpravy, polohy jednotlivých kolejí, oblouků a přímek, atd. Dalo to hodně práce a nevím, jestli se něco z toho použilo a uplatnilo v praxi. Asi ne, nebyly na to finance. Kromě toho jsem vytyčoval při obnovách železničního svršku směrovou a výškovou polohu koleje v přímkách i v obloucích, hlavně na trati Mezimostí-Veselí - České Velenice. Tyto práce se prováděly zpravidla v létě a měření v této době je nejlepší. Také mne posílali vyplácet jednou měsíčně mzdy našim zaměstnancům na trati Tábor-Mezimostí. Měli jsme ve správě tratě Tábor-Č.Velenice a Mezimostí-Č.Budějovice v délce přes 100 km. Byly to tratě rychlíkové.

V roce 1932 jsem složil poslední zkoušku stavební a od 1.října t.r. jsem byl jmenován technickým komisařem s lepším platovým zařazení. Plat ale byl velmi nízký.

Odbor pro udržování dráhy v Jindřichově Hradci byl na rozlohu přidělených tratí menší než náš v Mezimostí a také ty tratě nebyly provozně tak významné. Hlavní trať vedla od Mezimostí až po Horní Cerekev a k ní se připojovaly úzko-rozchodné tratě o rozchodu 760 mm Jindř. Hradec-Obrataň a Jindř. Hradec-Nová Bystřice v délce asi 80 km. Na těchto lokálkách byl slabý provoz a malé rychlosti. Ale vedly překrásnou krajinou, kopcovitou s velikými lesy a rybníky. Bylo radostí sloužit na tomto odboru, kde byly od přednosty Ing.Eliáše a jeho náměstka Ing. Leštiny vesměs hodní pracovníci. Bylo nás všeho všudy 10. Bohužel jsem na této služebně dlouho nezůstal. V létech 1933 a 1934 jsem zase jezdil vytyčovat směrovou a výškovou polohu koleje pro obnovy železničního svršku v úseku Jindř. Hradec-H.Cerekev, hlavně mezi stanicemi Počátky-Žirovnice a Jihlávka-Sv.Kateřina. To byl roztomilý kraj, pravá Českomoravská vysočina, dnes říkají Vrchovina. Bylo to v létě za krásného počasí. Jednou jsme se se dvěma figuranty mohli i vykoupat v rybníku u stanice Jihlávka. Oblouky jsem zaměřoval polygonálně a příslušné výpočty polygonálního tahu jsem prováděl většinou doma, pomocí pětimístných logaritmických tabulek. Výpočty nebývaly proto dost přesné. a při vytyčování v koleji mně někdy nevycházely závěrečné tahy dost přesně. Také měřící přístroje nebyly na výši. Byly už zastaralé, nepřesné, bez rektifikace. Na přesné moderní přístroje neměla dráha finance. Muselo se všude šetrit. Byla velká hospodářská krise, lidé neměli práci. Dráha zaměstnávala kromě stálých definitivních zaměstnanců také dělníky výpomocné a přechodné, které  po ukončení hlavních prací při obnově kolejí propouštěla. Tito dělníci při tak těžké práci na trati měli opravdu malé výdělky, kolem 600 Kčs. I tak nízké mzdy si však vážili a pracovali poctivě.

V Jindřichově Hradci byla s námi švagrová Božena. V létě jsme se s Járou chodívali koupat do Nežárky, která tekla hned za stanicí pár kroků. Také jsme spolu jezdili na borůvky do lesů u zastávky Sv. Barbora. Tam jich bylo nepřeberné množství. Když jsem měl natrhánu dvou litrovou konev, tak jsme se šli vykoupat do rybníka, který tam byl v lese nedaleko. V neděli jsme chodívali na mši svatou do nejbližšího kostela v klášteře františkánů. Byl to kostel zasvěcený sv.Kateřině a u něho byla velká klášterní zahrada. Každý rok kolem 2.srpna se tam konala slavná a široko daleko známá pout, t.zv. porcinkule. Konává se ještě v dnešní době a i z Drahova se tam loni Jana s kamarádkami vypravila.

V Jindřichově Hradci jsme se, železničáři, dobře znali a si rozuměli. Scházívali jsme se a různě bavili. Buď na nádraží v restauraci, nebo ve městě. Hráli jsme kuželky a pili velkopovické, nebo plzeňské. Mamka tam měla pěknou zahrádku, kudy protékal potůček. Pěstovala tam zeleninu a květiny. Keříky růží tam už vysadil předchozí majitel. Na vlaky jsme se dívali z bytu, jezdily nám přímo pod okny. Na nádraží tehdy bylo velmi živo. Veškerá doprava osob i zboží se soustředila tam. Aut jezdilo málo a autobusy ještě nebyly. Náš odbor byl poměrně malý a na stavební činnost chudý. Ředitelství drah mne proto často posílalo vypomáhat jiným služebnám, kde bylo víc práce, anebo abych zastupoval tam některé, kteří měli dovolenou. Tak jsem jezdil na krátké substituce do Kolína, Benešova, Tábora a nejvíce do Mostu. Poznal jsem tak práce na jiných místech, ale bylo to cikanování. Spával jsem obyčejně v železničních nocležnách a stravoval všelijak. Zvlášť obtížné bylo ježdění do Mostu. Bylo to přes celé Čechy a na neděli jsem jezdíval domů. To se ještě v sobotu pracovalo, tak jsem z Mostu odjížděl asi v 1 hodinu odpoledne a do Jindř.Hradce jsem přijíždíval v 9 hodin večer. Abych mohl být v neděli co nejdéle doma, jezdíval jsem z Hradce po půlnoci nákladním vlakem, který v Hradci stavěl, do Mezimostí. Jezdil jsem ve služebním voze, kde byl vlakvedoucí. V Mezimostí vlak končil, nemohl jsem přejet. Počkal jsem tam v čekárně na jadranský rychlík, který přijížděl ve 4 hodiny ráno, v Praze jsem přešel rychle na Masarykovo nádraží na motorový rychlík na Most, kam jsem přijel kolem 9 hodiny. V Mostě jsem spal opět na nádraží v reservce, sám. V Mostě bylo mnoho práce, tam život přímo překypoval elánem, přestavovalo se stále něco a budovalo nové. Tam jsem se najezdil mnoho, než nás tam pak úplne přeložili. Neradi jsme odjížděli v srpnu 1935 z Jindřichova Hradce, kde se nám libilo a byli tak spokojeni.

Významnou událostí bylo, že se nám v Jindřichově Hradci 2.července1934 narodila dcera Marie. Byla pokřtěná proboštem v kostele Panny Marie, poblíž náměstí. Na prahu tohoto kostela je osazena značka oznamující, že tudy prochází 15tý poledník.

Když jsme z Hradce vandrovali na sever do Mostu, bylo Marii něco přes rok a už dobře běhala a byla náramně hodná. Stěhovali jsme se tak, že nám všechen nábytek i ostatní věci železniční traťoví zaměstnanci naložili do vagonu a ten pak přepravili do Mostu a zase tamní dělníci přestěhovali všechno do nového bytu. Dostali jsme tam byt v železničářském domě o 2 patrech naproti starému nádraží. Měli jsme byt pěkný, prostorný, s velkou předsíní. Byl to nový dům, ale koupelny tam nebyly. Brzy jsme si tam zvykli a ty smradlavé výpary z uhelných povrchových hald jsme už ani nevnímali. Práce mně tam zajímala, byla různorodá. Náš přednosta Ing.Kuchař byl velmi hodný a rozumný. Měl veliké zkušenosti a práci rozuměl. Dobře se s ním sloužilo. I ostatní zaměstnanci dobře pracovali a spřátelil jsem se brzy s nimi. Město bylo neobyčejně rušné. Bylo tam víc Němců, než Čechů, ale česky mluvili všude v obchodech, i když někdy lámaně. I v naší služebně, u odboru pro udržování dráhy se úradovalo jen česky, i když někteří naši zaměstnanci byli Němci. Náměstkem přednosty byl Ing. Leo Hess, Němec, žid, a pak tam byl ještě Ing.Malik, Němec. Oba byli hodní lidé. Hess pak za Němců zahynul v Terezímě. Také někteří traťmistři a mnoho traťových zaměstnanců byli německé národnosti. Byli to vesměs dobří a spolehliví pracovníci, ovládali dobře železniční předpisy a konali službu vzorně. Do Mostu přijel tehdy k nám na návštěvu bratr se švagrovou, ale dlouho se u nás nezdrželi. V Mostě jsme prožívali jen jedny vánoce a to v roce 1935. Jára s Bóžou odjeli po svátcích do Drahova. S Mařenkou a mamkou jsme zůstali v Mostě sami a obě se rozstonaly. Díky Bohu se z toho dobře dostaly.

Koncem února 1936 najednou přišel z ředitelství drah v Praze přípis, abych se co nejdříve hlásil na ministerstvu železnic u tamního stavebního odboru. Nikdo před tím o tom se mnou nemluvil. Na mé místo přišel Ing.Mík z Č.Budějovic. Jemu jsem tedy předal svou agendu a jel se hlásit na ministerstvo, kde mne zařadili do oddělení pro železniční svršek. Dojíždět denně z Mostu to nešlo, to bylo daleko. Z počátku byla mamka s dětmi po celý týden v Mostě sama, ale pak zjara odjela do Drahova k babičce. Já jsem si našel byt v podnájmu v Nuslích naproti radnici a na neděli jezdíval za rodinou do Drahova. Bylo to věčné trmácení, sobotní a nedělní vlaky byly obyčejně přeplněné a často jsem musel ve vlaku celou cestu stát. Byt jsem měl s celým zařízením v Mostě až do podzimu roku 1936, kdy jsme se pak přestěhovali do Prahy, do družstevního domu v Ruské třídě ve Vršovicích, pod Orionkou, naproti kasárnám 28.pluku. Za našimi domy bylo nezastavěné rozsáhlé vojenské cvičiště, kam jsme chodívali na procházky a pouštět draka. Přestěhoval nás špeditér tak, že jeho vůz s naším nábytkem a ostatními svršky přepravila železnice na vagónu. Přestěhování tím bylo velice levné. Byt ve Vršovicích byl pěkný, ale malý a dost drahý, asi 4000 Kčs ročně. Chodili jsme do kostela sv.Václava. Bóža putovala stále s námi.  Jednou u nás ve Vršovicích  spal strýc Průša. Ve Vršovicích jsme bydleli něco přes 1/2 roku a zjara 1937 jsme se opět stěhovali, tentokrát na delší dobu do Podolí, do družstevního domu. Byt nám přidělil Zemský úrad v Praze. Složil jsem jeden podíl v tom družstvu v částce 300 Kčs. Předsedou toho družstva byl Ing.Vrba, vrchní odborový rada ministerstva školství. Byt, na který jsem dostal dekret v čísle 21 Na dolinách, byl před námi obýván prof.Dr.Kořízkem. Když jsem se šel podívat na ten byt a dohodnout s Kořízkem možnost přistěhování, řekl mi Kořízek, že jsem měl původně dostat byt v čísle 19 do ulice, tedy na sluneční straně a že byl tento byt konečně přidělen jemu. Měl protekci, znal se s Ing.Vrbou. Před Kořízkem bydleli v našem bytě Karáskovi, kteří pak obývali a dosud obývají byt v čísle 21 v prvním poschodí. Kořízkovi v bytě v čísle 19 bydleli krátce a dostali nový byt o 3 pokojích v čísle 17. Ten byt náš se nám konečně zalíbil, zvykli jsme si tam, měl také některé přednosti. Byl velmi laciný, byl tam klid, hluk z ulice tam nedoléhal. Slunce k němu také mělo přístup, z východu i západu. Všechny místnosti včetně předsíně měly přímé osvětlení. Dům byl tichý, udržovaný v čistotě. Na dvorku byly zahrádky s květinami a stromy. K bytu patřil veliký sklep, vhodný k uchování brambor a ovoce na zimu. Bydleli jsme v něm od roku 1937 až do roku 1970, tedy ještě rok po smrti babičky.

Byl jsem zaměstnán od roku 1937 na ministerstvu železnic zprvu jako ministerský komisař a asi po 2 letech jsem byl povýšen na vrchního komisaře. Platy byly tehdy nízké. V letech 1937 a 1938 se vážně uchylovalo k válce, byla zavedena civilní obrana, museli jsme mít plynové masky a cvičili nás, abychom jich dovedli ve válce používat. Zvětšovaly se stavy armády a budovala se na německých hranicích vojenská opevnění, betonové bunkry. Na podzim 1938 válečná psychosa vyvrcholila, když byla presidentem Benešem vyhlášena všeobecná mobilisace. Každý záložník musel do 2 hodin odjet ke svému pluku. Byl to na železnicích hrozný chaos. Železnice ale ten nápor zvládla, ale v kasárnách si s tolika záložníky nevěděli rady a trvalo to 3 dni, než je mohli zaregistrovat a obléci do vojenských uniforem a vybavit zbraněmi. Musely se vytvořit nové vojenské útvary, zorganisovat jejich velení, ubytování, stravování, atd. To nebylo málo práce.

Já jsem proto ihned odjel rychlíkem do Bratislavy k svému pluku, to byl ženijní pluk číslo 4. V rychlíku jsem musel celou cestu stát, neboť vlak byl úplne přeplněný. Jízdenky na vlak žádný nepotřeboval, žádný nehleděl na to, zda je to prvá, druhá, nebo třetí třída. Po několikadenním vrávorání po kasárnách jsem byl odeslán na zemské vojenské velitelství a přidělen k zvláštní službě u generálního štábu Slovenské armády se sídlem v Bratislavě. Protože Bratislava je pohraničním městem, bylo nutno všechny sklady vojenského materiálu odtud odsunout do zázemí. Náš ženijní pluk se přesunul do Nového města nad Váhom a generální štáb, u něhož jsem sloužil, byl přemístěn do Kremnice. Jeli jsme tam vlakem 2 dni a celou cestu jsme nevěděli, kam jedeme. V Kremnici už část generálního štábu pracovala a když jsme se u něho hlásili, přidělili nám ubytování v soukromých bytech tamních obyvatel a vykázali nám místnosti ve školách pro naši práci. Bydlel jsem tehdy u pana Tandlicha v židovské rodině, ve starém bytě blízko náměstí. Spal jsem v kanceláři Tandlicha a pod okny tekl bystřinný potok. Byli to hodní lidé. Já jsem se v bytě jen vyspal, úradovali jsme brzy ráno a celý den, kromě polední přestávky na oběd jsme vysedávali v úradovne do noci, někdy i přes noc. Vojáci u pluku to měli volnější. Když jsem měl trochu volna, šel jsem procházkou za město do těch kopců, odkud je krásný výhled na kraj a na město. Stravoval jsem se soukromě v restauraci. Měl jsem tehdy vojenskou hodnost poručíka a dostával jsem jen 1/3 platu poručíka, když jsem byl státním zaměstnancem a rodina dostávala můj úrednický plat dál. Když jsem se však po skončení vojenské služby vrátil do úradu na své původní místo, po nějaké době jsem musel i ten nepatrný plat, který jsem za vojenské služby pobíral od vojenského eráru, vrátit, takže jsem sloužil vlastně zadarmo. V Kremnici jsem sloužil asi do konce listopadu, kdy jsme byli demobilisováni. Vrátil jsem se k svému pluku do Nového města nad Váhom a po odevzdání vojenské uniformy a zbraně jsem odjel domů. Když jsem sloužil v Kremnici, byl jsem jednoho dne zrána překvapen, když mne přišla do naší školy, kde jsme úradovali, navštívit manželka. Přijela znenadání. Dovolil jsem se v úrade, abych se mohl postarat o její ubytování. V hotelích bylo všechno obsazeno důstojníky. Město Kremnice bylo malé a hotelů má málo. Když jsme obcházeli hotely, náhodou nám jedna žena doporučila, kde bychom mohli najít soukromé ubytování v podnájmu a tak se to skutečně stalo. Byla to vzorná slovenská rodina, všude byla čistota a pořádek. Dávali nám také stravování, chutné a bohaté, za velmi nízkou cenu. Bohužel jsem se manželce nemohl věnovat po celý den, když jsem byl vázán vojenskou povinností. Tak jsem ji mohl provést jen kremnickou mincovnou, trochu městem se starobylými památkami a zvláště kostelem, postaveném v gotickém slohu. Samo město i okolní osady byly hodně německé. Dolovalo se tam, myslím, stříbro. Po několika dnech jsem manželku vyprovodil na nádraží. Odjela domů do Prahy, kde svěřila děti do opatrování sestře Boženě a pak paní Ledvinkové, kerá se po okupaci pohraničí Němci odstěhovala z Mostu k nám a v našem domě pak jim byl přidělen v čísle 19 přízemí pěkný byt, kde dosud bydlí její syn Milda s rodinou.

Po Mnichovském diktátu jsme ztratili pohraničí, t.zv. Sudetské kraje. Slovensko se později zjara v roce 1939 odtrhlo od naší republiky a vytvořilo vlastní stát, když okleštěné Čechy a Morava obsadili vojensky Němci a vytvořili z Čech a Moravy t.zv. protektorát, který měl sice dál svého presidenta Dr.Háchu a svou vlastní českou vládu, ale ta podléhala právomocí úradum t.zv. Reichsprotektora se sídlem v Praze na hradě. I na ministerstvu železnic rozhodovaly orgány Reichsprotektora.

V té době se slučovala ministerstva. Naše ministerstvo se sloučilo s ministersvem pošt a veřejných prací se sídlem v naší budově. Z původních 600 úredníku vzrostl tak počet skoro na 2000 a ti všichni se v budově směstnali. Interně jsme úradovali česky, ale výnosy vydávané ven musely být i v němčině. Předpisy zůstaly dál české. Pracovníci ministerstva museli skládat zkoušky z němčiny. Ti, kteří neobstáli, museli navštěvovat zvláštní doškolovací kurzy. Mezi ně jsem spadl i já. Aby nás donutili se učit, strhávali nám dost velkou část platu. Pak po nějaké době se nad námi, antitalenty na řeči, smilovali a nechali nás projít.

V roce 1939, kdy Němci zabírali naše pohraničí a Maďaři jižní a východní část Slovenska i s Podkarpatskou Rusí, připojili se i Poláci, aby nám zabrali Těšínsko i s Třineckými železárnami. Zbyly nám Kladenské a Vítkovické železárny, do nichž jsem tehdy občas jezdil služebně při projednávání výroby nového materiálu železničního svršku a výhybek pro Českomoravské železnice. Jednání bylo značně obtížné, cestování také. Pro otop domácnosti jsme po zabrání hnědouhelných dolů na severu Čech dostávali černé uhlí kladenské, ale později jsme zas obdrželi hnědé uhlí ze severu. Příděly byly dostatečné, uhlí bylo výborně tříděné a váha byla správná, nešizená.

Za války, v letech 1939 -1945, jsme se cvičili v protiletecké obraně, za náletů na Prahu jsme se shromažďovali ve sklepích budovy, které byly k tomu úcelu upraveny. Mívali jsme tam i noční a nedělní pohotovosti. Mimo to byly vedle naší budovy vybudovány rozsáhlé protiletecké kryty, vybavené vlastními centrálami pro osvětlení, otop a spojení.

Za války se vzmáhaly čím dál víc sabotáže i na železnici, ničily se náložemi koleje, mosty, aby vojenské transporty nemohly jezdit. Zkázu dovršily letecké nálety na hlavní uzlové železniční nádraží, jako Cheb, Klatovy, Plzeň, Č.Budějovice, Č.Velenice, Beroun, Pardubice, Kralupy, atd. Některé stanice byly doslova srovnány se zemí. Hloubkoví letci pak ničili po tratích lokomotivy i celé vlaky.

V letech 1942 a 1943 byly kruté zimy, mrazy dostupovaly až přes 20°C a trvaly dlouho. Také byly spousty sněhu. To značně ztěžovalo cestování vlaky. Za války bylo zavedeno přídělové zásobování potravinami na lístky, které fungovalo dobře. Všechno nejnutnější se dostalo, ale bylo toho málo a proto lidé z měst jezdili shánět živobytí na venek. Tam se vždycky dostalo, neboť zemědělci neodváděli na kontingenty všechno státu. My jsme, bohudíky, měli vydatnou podporu u Marků v Drahově a také bratra ve Zruči, takže jsme nikdy netrpěli hlad. Markovi přenechávali živobytí i ostatní, známým, za přiměřené ceny. Švagr byl za války starostou, měl známosti a hlavně se nebál zabít na černo nějakého toho vepře a podělit masem z něho známé i nás. Švagr  zásoboval potravinami i nádražní restauraci ve Veselí nad Lužnicí a od té doby až dosud tam máme i my dobré jméno. Jenda Marek (švagr) byl vynikající člověk, dobrý hospodář a byl oblíbený široko, daleko. Mám na něho ty nejlepší vzpominky a vděčím mu za mnoho. Ochotně, kdykoliv jsme potřebovali, zapřáhl své rychlé spřežení a odvezl nás na nádraží anebo z nádraží. Byl i mému otci v roce 1954 ve Zruči na pohřbu. S mým bratrem Františkem si také dobře rozuměli a rádi spolu něco popili. Jenda byl spolužákem DP ThDr.Hlavničky z Hamru, který byl profesorem v semináři v Č.Budějovicích. Byl znamenitým kazatelem, rád jsem ho poslouchal. Jenda se divíval, kde se to naučil, kde se to v něm bere.

Za pražského povstání v květnu 1945 jsem byl při vypuknutí bojů na ministerstvu, ale nezůstal jsem tam po celou tu dobu jako druzí, nýbrž jsem prošel celou Prahou až do Podolí, cestou se vyhýbal místům, kde se nebezpečně střílelo, tak jsem zblízka viděl ten chaos, krvelačnost, raněné i mrtvé. Němečtí vojáci se bez odporu zpočátku vzdávali a vydávali našim lidem zbraně. Ve Vyšehradské sokolovně přenechali nám bez bojů skladiště zbraní. Tak se rychle naši bojovníci ozbrojili a obrátili zbraně proti Němcům. Naši měli pak kromě pušek i pancéřové pěsti proti tankúm. Byly to krvavé boje, které si vyžádaly mnoho raněných a mrtvých. Vnitřní Praha byla strašně zpustošena. Výkladní skříně obchodů rozbity, ulice stavěním barikád rozkopány, mnohé domy byly vypáleny, na příklad Staroměstská radnice, odkud naši stříleli na německé tanky. Silné boje byly i na Pankráci, kde postup německých tanků do Prahy zastavili Vlasovci, kteří nám rychle přijeli na pomoc. Měli menší kanóny, tažené koňmi. Mnoho jich tam padlo. Zrovna tak hrdinně bojovali proti Němcům postupujícím od Ruzyně. I tam za nás umírali. Viděli jsme s mamkou a Járou jejich společný  hrob na hřbitově u kostela v Krčeně u Třebonic. Dnes se na tyto jejich oběti málo vzpomíná. To nemá být.

Za těch bojů, kdy byla Praha bombardována a dělostřelecky odstřelována, jsme se uchýlili do sklepa a když nám naše velení vzkázalo, že se do Podolí tlačí Němci, abychom odtud odešli, že nápor Němců neudrží, tak jsme v noci, 2 dny před koncem, opustili náš dům a šli po nábřeží na Smíchov, kde prý už mají být Američané. Přelézali jsme cestou nastavěné barikády a byli jsme zklamáni, když jsme zjistili, že na Smíchově žádní Američané nejsou. Usadili jsme se s mnoha jinými v Národním domě, odkud nás brzy vyhostili s odůvodněním, že dům potřebují pro raněné. Odešli jsme pak do lázeňské budovy u kostela sv.Václava, kde jsme však byli jen do večera druhéhé dne, načež jsme se vydali s četnými jinými Pražáky z Prahy ven, směrem na západ.  Došli jsme do večera až do Třebonic, kde nás ubytovali v tamní škole, v níž před tím byli němečtí vojáci. Mamka s Járou spali u školníka a já s ostatními na slámě ve škole. V noci jsme se střídali v hlídkování kolem školy, přičemž jsme sledovali ústup německé “Schornerovy” armády směrem na západ, po silnicích, vedoucích na Plzeň a Karlovy Vary. Druhý den, bylo tehdy tak krásně, jsme už dál od Prahy nepochodovali, neboť jsme zaslechli zprávy, že se ku Praze blíží ruské tanky. Tak jsme zůstali ještě dopoledne v Třebonicích, zašli jsme na blízký hřbitov u kostela Krteň, kde byl hromadný hrob Vlasovců, padlých v bojích proti Němcům v Praze. V tomto kostele působil také J.Š.Baar. Když už Rusové dorazili do Prahy, vrátili jsme se domů. Německé vojsko při postupu na Prahu od Benešova dorazilo až k nám do Podolí, ale dál už nešlo. U nás byly urputné boje, což bylo vidět z četných zásahů na některých budovách, odkud naši kladli odpor. Náš dům vyvázl bez pohromy, i byt zůstal, jak byl, ani ve sklepě, který zůstal otevřený, se nic neztratilo. Když jsme se vraceli Prahou, právě dojížděly další ruské tanky a rozmísťovaly se po Praze. Němci při ústupu na západ ještě stříleli z děl na Prahu. Některé granáty ani nevybuchly a naši vojáci je z ulice házeli do Vltavy. Nastavěné barikády v ulicích se začaly odstraňovat a dláždění ulic spravovat. Na tyto práce zahnali zajaté německé vojáky, k nimž se naši chovali ukrutně. Mlátili je, pomalovali jim záda hákovými kříži, atd. Nemohl jsem se na to dívat. To ruští vojáci se k nim chovali ohleduplněji a nikdy se nesnížili k brutálnostem. Postarali se o ně, aby měli co jíst, shromažďovali je v zajateckých táborech a odtud je posílali na práci do Ruska. Také v Drahově viděli ústup německé armády, ale Rusové je zaskočili postupem z jihu od Rakouska a zajali. Zajatí Němci byli pak hnáni přes Drahov směrem k Nové Bystřici, kde bylo shromaždiště. Bylo tehdy horko, někteří Němci už dál pěšky nemohli, vrhali se do Farářského rybníka a utopili se tam. Děda z Drahova napájel německé zajatce, postupující Drahovem, vodou. Natáhl si hadici z vodovodu u naší vily a dával jim do mísek vodu. Měl s nimi soucit. Jižní Čechy zaplavila Malinovského armáda. Přijela koňmo, na vozech, bryčkách, jak se dalo. Usadili se i v Drahově u Marků. Velitel drahovské posádky byl ubytován ve vile u Křížů. U nás ho chtěli také usadit. Ubytovatel přišel s Fremrem k nám na průzkum, ale když viděl, že vnitřek je chabě vybaven, odešel nespokojen. Ruští vojáci se chovali k nám dobře. Stříleli po polích zvěř, až jednoho chlapce ze Zlukova při tom zastřelili. Stáda jejich koní se volně pásla na lukách podle Nežárky. Ryby lovili v řece nebo v rybnících na udici, ale také házením ručních granátů do vody. Německým zajatcům, které pochytali po lesích, dali z vlastní kuchyně najíst a poslali do Veselí n/L, kde je shromažďovali. Jenda Průšů tehdy oral na poli u Vřesné. Když jeli po silnici ruští vojáci, tak zastavili u pole, vypřáhli svého starého koně a vyměnili ho za lepšího Průšova. Jenda jel hned s pole domů a stěžoval si, co se mu stalo. Strýc Průša nelenil, dojel si na velitelství do Třeboně a vyjednal si tam vrácení svého koně.  Strýc uměl rusky.

 Po převratu a ukončení války se vrátila do Prahy i naše Mařenka, která o vánocích 1944/1945, jednak za jízdy vlakem z Prahy do Veselí n/L a pak i v Drahově silně nastydla, takže dostala prudký zánět ledvin. MUDr Soukup ji nemohl vyléčit, tak švagr Jenda Marek zavolal do nemocnice v Jindřichově Hradci, obstaral i auto pro převoz a v nemocnici na interně MUDr.Pokorného ji začali pořádně léčit. Mamka tam musela být po celou dobu nemoci s ní jako ošetřovatelka. Nejhorší bylo přenášení pacientů do krytu při leteckých náletech. Tam bylo chladno a to léčbě nepřispívalo. Jezdíval jsem tam z Prahy za nimi. Jára byl tehdy u babičky v Drahově. Díky Bohu se nemoc podařilo zvládnout a asi po 2 měsících se Mařenka dostala z nemocnice. Krátce byla ještě pod kontrolou MUDr.Soukupa z Veselí. V květnu se pak vrátila do Prahy. Za pobytu u babičky chodili Jára i Mařenka do školy v Drahově a byli tam spokojeni.

V Praze se po revolučním běsnění rychle vracel život do normálních kolejí. Napáchané škody se odstraňovaly, naše vojenské jednotky, které byly ve svazku Rudé armády a naše vláda s předsedou Dr.Šrámkem a presidentem Benešem se vraceli z východu s velkou slávou. Konaly se různé manifestace, vojenské přehlídky. Vitězoslavně byl zvláště vítán maršál Koněv při průjezdu Prahou a Václavským náměstím. Těchto oslav jsme se rádi zúčastňovali. V úradu na ministerstvu se pomalu začala také rozbíhat práce. Nejprve byl úrad od základu přeorganisován, byly vytvořeny nové odbory s jinou pracovní náplní, do čela ministerstva a jeho řídících orgánů byli postaveni noví pracovníci, kteří měli u osazenstva důvěru. Zůstal jsem u své bývalé práce spojené s konstrukcemi železničního svršku, i můj vedoucí se nezměnil. Byl jím Ing.Klika, který se narodil v Sučavě v Bukovině, kde studoval německy střední školu a pak techniku ve Vídni, kde jeho otec měl stavitelskou firmu a vlastnil domy. Stavěl prý i v Praze, na příklad Rudolfinum. Ing.Klika byl zlatý člověk, vážil jsem si ho a od něho jsem se mnoho naučil. Před dovršením 60 let těžce onemocněl a musel odejít do penze. Odstěhoval se z Prahy do Sluh u Měšic, kde měla jeho paní menší domek a tam ještě několik let žil, ale už nebyl zdráv a asi v 65 letech tam zemřel a na tamním hřbitově odpočívá. Jezdíval jsem tam dost často za ním buď vlakem do Měšic a odtud asi 1/2 hodiny pěšky, ale nejčastěji autobusem, který zastavoval u jejich vrat. Po jeho smrti řídil naše oddělení Ing.Karas, který byl také hodný, ale tu naši práci tak jako Klika neovládal a brzy na místo vedoucího u nás nastoupil Ing.Valenta, rodák z Plzně. To byl neobyčejně schopný inženýr a naši práci velmi pozvedl. Byl také ve straně vlivným členem, s velkou stranickou kádrovou pravomocí. Za války byl v pracovním táboře, neboť jeho manželka byla židovka a zůstala doma. Sekčním šéfem byl Ing.Schindler, hodný a výborný inženýr. Když odešel v 60 letech do důchodu, nastoupil krátce na jeho místo náš Ing.Valenta. V té době bylo vytvořeno generální ředitelství drah, do něhož nás převedli a náš Ing.Valenta se stal zástupcem generálního ředitele. Krátkou dobu jsem řídil naši práci v oddělení, než dosadili nového přednostu, jímž se stal Ing.Dr.Kasík, později profesor na vysoké škole dopravní, která byla nejdříve v Praze a pak ji přeložili do Žiliny. S Kasíkem jsem už dříve spolupracoval, dobře jsme se znali a dobře jsme si rozuměli. Byl ve straně. Za něho se výborně pracovalo a pod jeho vedením jsme vykonali mnoho dobré řídící práce, pokud jde vydávání výnosů, směrnic a vzorových listů pro železniční svršek. Měli jsme na stejný den v roce narozeniny. On byl o 2 roky mladší. Když odešel na vysokou školu, vedl jsem práci oddělení po něm do doby, než naše oddělení splynulo s jiným po reorganisaci ministerstva. Zásluhou Ing.Kasíka jsem se stal členem zkušební komise na vysoké škole dopravní pro absolventy odvětví katedry traťového hospodářství a zúčastňoval se jejich závěrečných zkoušek. Také jsem býval každý rok konsultantem nějaké diplomové úlohy těchto absolventů, hlavně při návrhu konstrukce železničního svršku, na příklad výhybek. Mám na tu práci pěkné vzpomínky.

Po odchodu Kasíka na vysokou školu jsem se musel zabývat na ministerstvu kromě zavádění nových typů a tvarů výhybek a dalších konstrukcí i problematikou zlepšení jakosti kolejnic, co do únosnosti a obrusu, zvláště v obloucích, dále zlepšení impregnace pražců, pokud jde o isolační odpor koleje. Mimo to se začaly zavádět místo dřevěných pražců betonové, zprvu železobetonové a později z předpjatého betonu. S tím souviselo i jiné upevnění kolejnic na nich. Bylo vyráběno množství různých typů betonových pražců pro zkušební úseky traťové a některé typy z nich se začaly vyrábět hromadně ve velkých množstvich. Zavádění jejich výroby v nově zřízovaných výrobnách, jejich zkoušení a přejímání si vyžádalo mnoho úsilí, rovněž pak i jejich sledování v provozních podmínkách. Byla to práce rozsáhlá, ale velmi zajímavá. Jezdil jsem po továrnách, Vítkovické a Třinecké železárny jsem znal podrobně, také Kladenské, Východo- slovenské a Prostějovské jsem navštěvoval, všechny výrobny betonových pražců, dřevařské závody Bučina, Březina, Žilina jsem prochodil. Staral jsem se i o výrobu upevňovadel (vrtulí, hřebů, šroubu) a drobného kolejiva (podkladnic a spojek) pro železniční svršek. Tyto nové materiály jsem sledoval podle možnosti i na trati v koleji. Abych mohl tento všechen materiál ovládnout, musel jsem si prostudovat jeho materiální vlastnosti z literatury. Hlavě šlo o výrobu, vlastnosti a zkoušení ocelového materiálu. Koupil jsem si z toho oboru různé knihy odborné a prostudoval jsem v nich, co bylo třeba, abych tomu porozuměl. Zúčastňoval jsem se porad a diskusí ve výzkumných ústavech železáren, kde se obírali výrobou jakostnějších ocelí, hlavně pro kolejnice. Volali mne i na mezinárodní konference, pořádané železárnami na toto téma. Připadlo mi to všechno divné a zdálo se mi, že tam nepatřím, ale když jsem si uvědomil, že na ministersvu není nikdo, kdo by se tím zabýval, tak jsem pociťoval nutnost tam jít za železniční správu. Tím jsem se mnohému přiučil a mohl pak snáze o mnohých sporných záležitostech této výroby si udělat správný úsudek a navrhnout výsledné řešení a rozhodnutí. Když jsem přišel do takových železáren, zašel jsem si k našim přejímacím komisařům, abych od nich byl informován o tom, jak probíhá v závodě výroba, jaké jsou výsledky zkoušek jakosti materiálu a konečné jeho přejímky. Po této informaci jsem už mohl jistěji jednat s vedoucími složkami železáren. To všechno nebylo tak snadné, vyžadovalo to mnoho času a lítání po závodu, atd., ale rád jsem tu práci konal, zvlášť když jsem viděl, že nebyla marná. Na ministerstvu u vedoucích jsem někdy těžce prosazoval zavedení nových, úsporných materiálů a konstrukčních změn, někdy jsem byl odmítnut, také v železárnách se všechno nedařilo po mém. Někdy jsem se tím vyhnul mnohým nepříjemnostem. Byla to ale zajímavá práce. Nestačil jsem ji zvládnout v kanceláři pro samé telefonování z různých stran, porady a schůze. Brával jsem si často práci i domů a doma v ní pokračoval, i když jsem doma nesklízel za to pochvalu a v kanceláři uznání. To mně však nevadilo. Hlavně, že jsem dosáhl zdárného výsledku. Moji šéfové, díky jim za to, mne nechali pracovat po mém a málo zasahovali do mých záměrů a na konec tuto mou vytrvalost pochopili a uznali a ba někdy i odměnili peněžitě. Několikrát mne ROH (odbory) vyhodnotilo jako svého nejlepšího pracovníka v rámci naší traťové správy a jednou dokonce i za celé ministerstvo. Když se v našem resortu tvořila Technická ústredna obdobou jako u německých drah, mělo tam být převedeno i naše konstrukční oddělení. Měli jsme tam mít vyšší platové ohodnocení, ze svazku ministerstva jsme proto byli vyloučeni, ale místo na Technickou ústrednu nás předali do podniku “Mechanisace traťového hospodářství”, s nímž jsme neměli nic pracovně společného, jen jsme u něho byli vypláceni a práci jsme nadál dělali jako ministerstvo. Tento zvláštní stav trval asi 3 roky, než nás zase vzali zpět na ministerstvo. Ale to už se má služba na ministerstvu chýlila ke konci. Koncem roku 1966 jsem byl ještě se třemi kolegy propuštěn z ministerstva a převeden do podniku “Projekčně konstrukční vývojové pracoviště traťového hospodářství” se sídlem v Pardubicích. Zůstali jsme však v Praze, roztroušeni na různých místech. Vedení bylo v Dlážděné ulici, kde jsem nějakou dobu seděl i já. Jiní byli v budově budovního na Hlavním nádraží a třetí část měla kancelář v provisoriu vedle budovy Traťové distance na nádraží Praha - Střed. Později jsme přemístili naši konstrukční kancelář na Hlavní nádraží a konečně v roce 1970 na Nákladové nádraží v Praze-Žižkově, kde je dosud. V tomto konstr. vývojovém pracovišti, které podléhalo přímo ministerstvu dopravy po finanční i pracovní stránce, jsme se zabývali návrhy nových konstrukcí, projednáváním výroby prototypů v železárnách a pak jich zabudováním do vhodných traťových úseku a pak jich sledováním v provozu. Po takto získaných zkušenostech jsme vypracovali vzorové listy pro tyto konstrukce a zaslali je ministerstvu s návrhem na jejich vydání a zavedení v celém obvodu ČSD. Kromě výkresů jsme vypracovali i soupisy materiálu pro tyto konstrukce, aby se daly konstrukce montovat a udržovat v provozu a také, aby bylo možno objednávat náhradní díly a součástky po jejich opotřebení, nebo poškození v provozu. Projekčně konstr. vývoj. pracoviště mělo vlastní vedení a úctování a pracovalo dobře. Přes to v roce 1972 toto pracoviště bylo jako takové zrušeno a převedeno do svazku “Výzkumného ústavu železničního” se sídlem v Praze a je tam dosud.

Za svého působení na ministerstvu dopravy, které již řídilo, kromě železniční, i automobilovou, leteckou i vodní a přestěhovalo se z krásné a rozsáhlé budovy na nábřeží naproti ostrovu Štvanice do bývalé budovy ústredniho výboru KSČ u Prašné brány na Příkopech, jsem byl několikrát delegován na mezinárodní jednání týkající se materálu železničního svršku, zvláště kolejnic a výhybek, které se konaly v rámci Organisace pro spolupráci železnic států se socialistickým zřízením, ob rok, střídavě v některém státě. Tato organisace má stálé sídlo ve Varšavě. Na těchto zasedáních si jednotlivé železniční správy vzájemně vyměňovaly zkušenosti a dohodovaly se, jaké nejvhodnější materiály a konstrukce by se doporučovalo používat na železnicích pro jejich koleje. Byly to užitečné rozpravy a přijatá usnesení. Mnohé z nich se ujaly. Při tom se sledovala i možnost sjednocení materiálů a výhybek, aby se výroba co možno zjednodušila a zhospodárnila a také, aby bylo možno dodávat tyto výrobky z jednoho státu do druhého. Kromě porad, konaných u nás v Praze, případně Olomouci, Pardubicích či v Karlových Varech, jsem se zúčastnil jednání 2x ve Varšavě, 3x v NDR (v Berlíně, Magdeburku, Lipsku a Brandenburku) a 2x v Budapešti. Cestoval jsem jen vlakem. Do uvedených měst to není od nás daleko. Poznal jsem tak poměry u našich sousedů a všude k nám byli pohostinní a milí. Ubytování nám zajistili dobré, třebaže některé z těch měst byly ještě značně poškozené z doby války a pohled na ty rozbořené domy a ssutiny byl hrozný.

V době volna pořádala místní žel. správa s úcastníky konference exkurse do významných a památných míst. Tak na příklad v Polsku do rodiště Chopina, velkého hudebního skladatele v Železovo-Wola západně od Varšavy, do Bydgoště, kde je hlavní polská výhybkárna, dále v NDR do Brandenburga s výrobou výhybek a drobného kolejiva pro celé DR, nebo do výzkumného a vývojového střediska DR v Magdeburgu, do centrálních montážních základen pro žel. svršek a do vývojového střediska vozového v Gorlitz u Lipska, v Maďarsku pak do výrobny výhybek v předměstí Budapešti, traťové úseky s betonovýmí pražci a výrobnou bet. pražců v Labatlánu na břehu Dunaje, severozápadně od Budapešti. Tyto exkurse byly velmi užitečné a poučné, neboť jsme se seznamovali i s tamními pracovními postupy a výsledky.

V době Rakouska-Uherska na konci 1.světové války roku 1918 mne rodiče vypravili do Vídně navštívit v tamním vojenském lazaretu v barácích na předměstí Simmerunku bratra Františka. Léčil se tam s bolavou nohou. Odjel jsem tehdy v sobotu rychlíkem večer z Plzně a po celonoční jízdě přes České Budějovice a Gmůnd jsem ráno odjel do Vídně. Rychlík byl strašně přeplněný, ale seděl jsem. Bratr mně v dopise napsal čísla tramvajových linek, které vedou od nádraží k jejich lazaretu. Tak jsem se tam dostal, ale dovnitř mne stráže nepustili, abych mohl bratrovi předat balíčky, které jsem pro něj přivezl. Abych lépe viděl na nádvoří lazaretu, stoupl jsem si na bedýnku, kde jsem měl pro bratra přivezenou aprovisaci a náhodou jsem bratra zahlédl, jak rozmlouvá ve skupině kamarádů ve vzdálenosti asi 100m. Čekal jsem, až se bratr obrátí směrem k bráně a pak jsem na něho začal mávat a dával mu znamení, aby přišel k bráně. On ta znamení zpozoroval a po chvilce přišel ke mně a přes plot jsem mu předal přivezené věci. Vycházku měli až po poledni a domluvili jsme se, kde se sejdeme. Byla právě neděle. Na dlouhé procházky nebylo času, tak jsme s bratrem zašli do známého velikého zábavního parku “Pratru” s mnoha atrakcemi a obrovským kolem s kabinami po obvodu, kde se otáčelo ve svislém směru a z kabin mohli návštěvníci přehlédnout celé město Vídeň. Bratr mne pak doprovodil na nádraží a v neděli večer jsem odejel rychlíkem do Plzně. Jel jsem zase celou noc a ráno jsem byl zase doma. To bylo někdy v září, tedy na samém konci války a bratr se už z Vídně na frontu nedostal. Památkou na válku mu zůstalo, že po výbuchu granátu na italské frontě ohluchl na jedno ucho. Bratr začal vojenskou službu v Klatovech jako dragoun u jízdy, ale jezdectvo v roce 1917 se už do bojů nepoužívalo, armáda už neměla dost koní, koně byly nutně třeba v první řadě u dělostřelectva, vozotajstva a spojovacích útvaru.

Bratr se tak dostal k pěšákům a byl přidělen ke kulometu (mašinkveru). Zkusil na vojně dost hladu a hlad zaháněl kouřením. O hygienu ve vojsku nebylo dost postaráno a ve vojsku řádily nemoci a rozmohli se paraziti. Bratr, když přišel z fronty na dovolenou, měl v uniformě plno vší, které pak doma odstraňoval horkou žehličkou.

V roce 1917 zjara došlo k hroznému výbuchu v muniční továrně plzeňské Škodovky v lesích poblíž Třemošné a mého rodiště. Byla tam také zkoušena děla vyrobená ve Škodovce, která byla největším rakouským zbrojním závodem. Při výbuchu byly muniční haly úplne rozmetány, roztříštěny, vzniklou tlakovou vlnou vzduchu byly silné borovice v pruhu 40m širokém zlámány v polovici jako sirky. Po výbuchu se v závodu rozšířil požár, docházelo k explosím uskladněné munice. Jako zázrakem zůstal uchráněn zřícení vysoký tovární komín. Následky výbuchu byly hrozné. Mnoho továrních zaměstnanců přišlo o život, nebo bylo zraněno. Raněné vozili do naší školy v Plzni. Těla mrtvých byla pochována ve společné hrobce na hřbitově v Bolevci-Plzni a u ní byla postavena mohyla. V okolních obcích a tedy i v mém rodišti byly výbuchem značně poškozeny budovy, sesypaly se krytiny, střechy, okenní tabulky popraskaly, dveře byly vyraženy a j.  Obyvatelé uprchli z obavy před dalšími explozemi do blízkých lesů. Požár v továrně se podařilo zdolat a tím se zabránilo, že nevybuchly ještě další prachárny. V továrně zahynulo tehdy z naší obce víc lidí, než jich padlo ve válce na frontě. Pracovali tam hodně ti, kteří se tak chtěli uchránit před frontou. Při výbuchu vyrazil do velké výše ohnivý sloup dýmu, prachu a j., který jsme pozorovali z naší třídy ve škole na “Petrohradě”. Výbuchy byly citelně znát až v Plzni, t.j. ve vzdálenosti asi 7km. Továrna byla obehnána vysokým plotem z ostnatého drátu a osazenstvo továrny se při úteku z místa neštěstí muselo prodírat tímto plotem, aby si zachránilo život. Po této katastrofě se už na místě neobnovila výroba munice, zůstala tam jen střelnice pro odzkušování děl vyráběných ve Škodovce. Až zase za 2.světové války tam rozšířili výrobu výzbroje Němci. Nyní tam pracuje vývojové a výzkumné pracoviště pro atomou energii, pro stavbu reaktorů v plzeňské Škodovce. Je tam zaměstnán i Ing.Liška z Hromnice, který si vzal za ženu Zdeňku, rozenou Valešovou, dceru Zdeňka a Heleny Valešové z Hromnice. (Helena Valešová, rozená Pavlová,  je dcera mého bratra Františka).

Po první světové válce se otec pustil do stavby nové stodoly vedle stávající dřevěné. Základy až po sokl vystavěli z kamene, stěny pak z cihel. Aby se ušetřily cihly, které byly drahé, nadělal otec “vepřovice” ve tvaru dnešních tvárnic z dusané hlíny a vytvrzené na vzduchu a slunci. Tyto hliněné tvárnice se osazovaly na vnitřních stěnách, vnější byly obloženy cihlami výborné jakosti. Pro krov stodoly jsme dovezli z Plaských lesů silné smrkové kmeny. Otec si mne tehdy vzal s sebou, abych mu při tom pomohl vést koně a popojíždět s nimi. Při nakládání dlouhých kmenů mu pomáhali ještě jiní, hlavně strýc Hejret, který část kmenů také odvezl svým potahem. Bylo to od nás dost daleko a vyvážení dřeva z lesa po úzkých a strmých lesních cestách bylo nesnadné. Kmeny se naložily na přední vozový podvozek s ojí a brzdou, k němuž je zapřažen potah, zadní podvozek, na němž spočívá zadní část kmenů má svou vlastní řídící oj, t.zv. “lišku”, která se za jízdy usměrňuje zadním vozkou. Přední podvozek se zadním spojovaly naložené kmeny. Otec mně svěřil jízdu koňmi. Naše koně byli silní a spolehliví tahouni, bylo radost se na ně dívat, jak zabírali a se napínali. Nemohli však takový těžký náklad v takových obtížných podmínkách vytáhnout v jednom tahu, bez odpočívání a při každém zastavení jsem zakládal kola vozu, aby na svahu nejela zpět. Štastne jsme tehdy za krásného dne dopravili kmeny až domů. Dřevo na krokve střechy se použilo z vlastního našeho lesa. Kmeny z plaských lesů se použily na vaznice a vazní trámy. Střecha byla pokryta výbornými taškami, které mají nepatrnou nasáklivost a voda za deště s nich ihned stéká. Tašky se nijak nepoškozují vlivy povětrnosti a jsou ještě dnes bez jakékoliv známky rozpadu. Dnes slouží tato stodola tamnímu JZD jako sklad umělých hnojiv a pod. Vedle stojící stará dřevěná stodola, krytá slaměnými došky postupně chátrala, střecha, když otec zestárl, nebyla udržována a tak byla zbourána i s přilehlými kolničkami na hospodářské nářadí a stroje a na sklad dřeva na pálení. Na jejich místě byl upraven trávník a zahrádka. Také jedna z kolen, kde se odstavovaly vozy, už nestojí. Je to také důsledek chybějící údržby. Chátrají značně i ostatní hospodářské budovy, které nejsou už hospodářsky využívány a časem se samy rozpadnou.  JZD má své vlastní moderní kravíny, vepřince, teletníky a drůbežárny a původní staré stáje, kolny a chlívky už nepotřebuje a svým schátralým stavem hyzdí vzhled vesnic.

V roce 1936 jsme se rozhodli, že si postavíme domek v Drahově. Mnozí nám to rozmlouvali. Markovi byli nakloněni tomuto nápadu. Začal jsem se zabývat jeho návrhem. Vypracoval jsem několik návrhů, od zcela jednoduchého, který se Markovům nelíbil, až po dnešní tvar, kteý byl přijat a schválen. Děda nám pro stavbu přenechal pozemek, který svou polohou i rozměry nám i dnes dobře vyhovuje. Půda na zahradě se kultivací postupně zlepšila a zúrodnila. Stavba domku byla svěřena staviteli J.Kubovskému z Mezimostí, který měl zkušeného vedoucího Adámka. Jako další dělníky použil většinou drahovské zedníky na př. Josefa Berkovského a Jana Kulhánka a pro tesařské práce Josefa Nováka. Řemeslnické práce byly zadány řemeslníkům z Mezimostí : okna, dveře a schodiště truhláři Urbanovi, klempířské práce Špatenkovi, vodovod zařizoval instalatér Abrahám z Kardašovy Řečice, elektrické osvětlení zařizoval Jan Hejda, jemuž jsem dovážel potřebný instalační materiál z Prahy. Kuchyňská kamna stavěla firma Hanek z Jindřichova Hradce a kachlová stáložárná kamna kamnář Jílek z Mezimostí. Nábytek dodal truhlář Machoň z Veselí n/L. Na stavbu objednala vagon cementu firma z Mostu. Cihly byly použity z cihelny Řehoře z Dolního Bukovska. Břízolit na omítku zvenku byl “chýnomit” z Chýnova u Tábora. Střecha byly pokryta eternitovými deskami. Domek byl opatřen hromosvodem. Vazbu krovu provedl tesařský mistr od stavitele Kubovského za pomoci Josefa Nováka, který sesadil i dvířka a vrata. Pro základy a sokl se použil kámen z roubené zdi podle silnice. Stavební parcela se obehnala plotem a to podle silnice a cesty proti Berkovskému laťkovým s cihelnými pilíři z betonových cihel a na východní a jižní straně oplocení byl zřízen plot tyčkový se sloupky z vyzískaných železničních pražců. Z původního oplocení se zachovala část laťkového plotu podle silnice a 2 pole na rohu proti Berkovskému. V ostatní části byl nahražen dřevěný plot ocelovým pletivem upevněným na sloupcích z pražců. Některé pražce byly vyměněny ocelovými sloupky z trubek do betonového základu. Také dřevěná vrata a dvířka do silnice i na cestě k Markovům už nejsou původní a byla tam osazena jiná, svařovaná z trubek, připojená k sloupkům z ocelových rour, zabetonovaných. Tato dvířka a vrata zhotovil v domácí dílně Josef Zelenka z Drahova a také je na místě osazoval. Vyrobil je dobře a Drahováci je pochválili.

V naší vile jsme bydleli od roku 1936 do roku 1952 sami a to, když děti ještě nechodily do školy, od jara do podzimu a potom jen o školních prázdninách. Nějakou dobu tam bydlela švagrová Anna Čížková, než se provdala a švagr Dobiáš, dokud působil jako učitel na škole v Drahově. V roce 1952 tam nastěhovalo ministerstvo vnitra paní KLecandovou a jejího druha pana Chromého z Prahy. Obsadili 2 místnosti na jižní straně, spíž, záchod, sklep, prádelnu a půdu. Nám zůstala k obývání místnost k silnici a podkrovní pokojík. Záchod, sklep a prádelna byly společně pužívány. Klecandovi si pěstovali na zahrádce pod okny zeleninu a květiny. V roce 1965 zemřel pan Chromý a paní Klecandová tam bydlela pak sama do konce března 1975, kdy ji MNV odvezl do Domova důchodců v Choustníku u Tábora, kde je pravděpodobně dosud. Je už jí hodně přes 90 let. Tím se vila uprázdnila úplne, neboť strýc Jan Průša opustil vilu, když onemocněl a pak zemřel roku 1970 v nemocnici v Č.Budějovicích na rakovinu.

Průšovi, když předali roku 1955 hospodářství ve Vřesné státu, se odstěhovali z Vřesné do Drahova, kde jim paní Maryšková pronajala svůj domek s chlévem a stodůlkou. Průšovi si z Vřesné odvezli jednu krávu a obdělávali zpočátku malá políčka pronajatá na okraji drahovského katastru. Dokud byla paní Maryšková u dcery na Moravě, bydleli Průšovi spokojeně v jejím domku. Pěstovali drůbež, strýc se vyžíval prací se dřevem v kolně při silnici. Obrat nastal po návratu Maryškové do Drahova, došlo tam k různicím a Průšovi se rozhodli, že se přestěhují a požádali nás, abychom je vzali do naší vily. Souhlasili jsme a Průšovi se hned na to odstěhovali roku 1956 k nám. Krávu ustájili u Marků. Na zahradě jsme pomohli strýcovi postavit kolnu, krytou taškami, která tam stojí dodnes a je velmi užitečná. Strýc tam měl dílnu a sklad nářadí a dřevo. Rád tam prodléval, byl dobrý řemeslník. Kromě toho postavil vedle kolny kurník pro slepice a kachny, záchod a kůlničku na dříví a uhlí. Dokud teta žila, t.j. do roku 1964, pěstovali Průšovi i husy a kuřata. Zahradu strýc rozdělil drátěným plotem na dva díly, na spodní, kde pobíhala drůbež a na horní, kde se pěstovala zelenina a květiny. Slepice měly volný výběh k Markovům na trávník. Když teta koncem roku 1964 náhle zemřela, strýc už pak drůbež dál nepěstoval. Syn jeho Jan se oženil roku 1970 s Vlastou Faflíkovou a odstěhoval se k Faflíkovům do Vlkova. Když Průšovi odevzdali své hospodářství státu k utvoření státního statku ve Vřesné, byli zprvu členy JZD v Drahově a Jeník Průšů pak pracoval krátkou dobu v JZD. Měli však špatné výdělky a zahumenku také neměli a důchod malý. Jeník šel proto pracovat jako dělník do veselské Prefy a pracuje tam do dnes. Roku 1965 zemřel také pan Chromý a zůstali tam pak jen strýc Průšů a Klecandová. Do Drahova jsme v té době jezdili dost málo, jen občas, hlavně v létě o dovolené. Jára i Marie si zařídili vlastní byt a domácnost, byli zaměstnáni a do Drahova dojížděli málo. Přes to lze říci, že vila byla stále dost využívána, že splnila své poslání. Vypadá stála pěkně a její poloha je výhodná. Není proto divu, že se mnohému zalíbila a mnohého lákala, aby se jí zmocnil. Největší nebezpečí hrozilo, že o ní přijdeme v letech 1953/4, když si soběslavský SNB (Sbor národní bezpečnosti-policie) usmyslel, že by v ní mohl zřídit svou stanici, ač už tam bydleli Klecandovi. Aby ten úmysl padl, přihlásila se a nastoupila mamka práci v sušárně brambor ve Veselí n/L a přihlásila se k trvalému pobytu v Drahově.  Pracovala tam jednu sezónu, do Prahy zajížděla, když měla volno, občas. Pracovala u kotlů a práci ovládala dobře. Když se do vily přistěhovali Průšovi, toto nebezpečí pominulo úplne. Nyní slouží vila k rekreaci po celý rok, zvláště v době školních prázdnin. Je pěkně opravená, doplněná vodárnou s Darlingem a splachovacím záchodem. Nátěry oken a dveří byly obnoveny v celé vile, kamna pro otop jsou také lepší. Vila hýří čistotou, jasem, světlem. Je radost tam bydlet. Do roku 1976 se auto odstavovalo do dřevěné kolny k přezimování. Od té doby se používá k tomu úcelu nová garáž plechová, složená z plechových rámů, dílů, postavená vedle dřevěné kolny. Garáž stojí na zděné podezdívce a má vybetonovanou podlahu. Dobře se osvědčuje. Garáž jsme postavili sami z dílů, dovezených z továrny v Praze, autem zetě pana Nohavy z Drahova.

První rok po dostavění vily v roce 1936, kdy hodně pršelo, bylo ve sklepě asi 15 cm vysoká vrstva vody. Bylo proto nutno dodatečně sklep odvodnit odpadním kanálkem, vyvedenýmv pravém rohu ze dna sklepa šikmo směrem k Berkovským do příkopu kolem cesty. Od té doby je každý rok ve sklepě sucho. 

Původní vodovod ve vile se nás mnoho natrápil. Centrifugální čerpadlo od firmy Sigmund z Hranic bylo slabé, příkon jen 0,5 HP a její výkon nestačil na zvládnutí dost velké ssací výšky a překonání odporů v přívodním potrubí. Haltýř (studna), z níž se čerpá voda do vily, leží dole v louce ve vzdálenosti asi 80m. Také ssací koš ve studni dostatečně netěsnil, takže voda načerpaná do přívodního potrubí odtekla zpět do studny a aby se mohla pak znova čerpat, musela se voda tam znova nalít až bylo čerpadlo zase plné vody. K odstranění této závady bylo nutno nahradit původní kotoučovou záklopku záklopkou z koule a vyměnit dosavadní slabé čerpadlo za silnější o výkonu 1 HP. Zlepšení nastalo také tím, že nastálý a nespolehlivý elektrický proud z Krkaveckého mlýna byl nahražen proudem jihočeských elektráren. Voda se přečerpávala zprvu do vodojmu na půdě a odtud rozváděla do kuchyně, prádelny a na záchod. Když se vodojem na půdě mrazem poškodil, čerpala se voda do výpustných kohoutů přímo ze studny zapnutím čerpadla. Tento způsob byl zdlouhavý a nehospodárný. Splachování na záchodě se brzy porouchalo jednak zimními mrazy a pak ucpáním usazeninami z vody. Po instalaci vodárny s Darlingem se zásobování vily vodou podstatně zlepšilo a také splachování záchodu pracuje dobře.

Eternitová krytina se velmi dobře osvědčuje. Část okapových žlabů po prorezavění na severní straně bylo třeba vyměnit za nové. Dokud nebyly podél okapních žlabů umístěny na střeše ochranné úhelníky (konsoly) k zachycení sněhových lavin ze střechy, stávalo se, že na žlaby se svezla velkou rychlostí silná vrstva sněhu a zdeformovala a prohnula žlaby i s nosnými háky, které se těžko vyrovnávaly do původní polohy, takže voda pak stála v prohnutých částech žlabů a nemohla odtéci.

Isolace balkonové podlahy nebyla vyhovující, voda prosakovala trhlinami betonu a dostávala se až na omítku venkovních stěn a po zamrznutí omítku roztrhávala. Omítka pak se stěn po stranách balkonu odpadala. Opravu poškozené omítky provedl pan Bohouš Hejda a podlaha balkonu byla opatřena plechovou deskou klempířem z veselské Prefy. Nyní už uvedené závady nevznikají.

Ku podivu rostou na naší zahradě poměrně dobře ovocné stromy, keře i květiny. Vydaří-li se rok, pokud jde o dostatek vláhy, mívají hojnost dobrého ovoce, vzbuzující obdiv Drahováků. Rostla tam i výborná zelenina všeho druhu, dokud ji tam pěstoval děda Marek a pak strýc Průša, kteří se o ni mohli v době vegetace poctivě a nepřetržitě, jak bylo třeba, starat, t.j. okopávat, plýt plevel, zalévat a odstraňovat škudce. Po jejich odchodu se tam přestala zelenina pěstovat téměř vůbec. Nejsou k tomu vhodné podmínky, když můžeme zajíždět do Drahova jen občas, tak jednou za 14 dní a letní školní prázdniny nestačí na vypěstování zeleniny.

Původně se předpokládalo, že ve vile bude bydlet děda Marek, až půjde na výměnek. Zkusil tam bydlet, ale jen krátkou dobu a odešel zase domů, asi se mu tam stýskalo, byl zvyklý na život v hospodářství a tam byl z toho života vytržen. Také si ztěžoval, že je ve vile zima. Doma to měl v tom směru lepší. Místnosti na výměnku jsou nízké, okna jsou tam malá a zdi silné, takže se snadno vytápěly a teplo udržovaly. Také ochlazování z venku není tak intensivní, jsou v uzavřeném chráněném prostoru uvnitř dvora, obestaveném ze všech stran. Děda Marek se proto zaměřil hlavně na pěstování zeleniny na naší zahradě na několika záhoncích a vypěstoval tam mnoho zeleniny různého druhu pro svou domácnost a také nám ještě přenechával. Velmi rád pěstoval okurky. Pokoušel se tam pěstovat i vinnou révu. Rostla tam dobře podél plotu u tarasu, ale plody nikdy neuzrály, nebyly k potřebě a tak toho nechal. Staral se i o stromy a měl z nich radost, když dobře rostly a měly dobré plody.

V rohu zahrady u silnice na straně k Berkovskýmu stojí krásný mohutný žulový kříž, postavený na památku utopení dcery praděda Josefa Marka, při plavení dobytka v rybníku Saxu (Poznámka: Při čištění kříže v 1990tých letech Pavel Kraml objevil na jeho spodní části následující nápis: “PAMÁTKA Fr. Marka jenž 10/7 1880 nešťastně utonul. Věnoval Jos. a Anna Marek”. Kříž byl tedy postaven na památku syna praděda Josefa Marka, tedy bratra našeho dědy Jana Marka, který zemřel v roce 1960). Z té doby asi pochází lípa, která byla zasazena v blízkosti kříže. Vila stojí na parcele, číslo katastrální 37/1 a 38, katastru Drahova. Bylo zde pole nevalné kvality. Pěstovaly se tu brambory a oves. Děda Marek proto nám ochotně část té parcely předal na stavbu. Při vlastní stavbě s jeho synem Jendou pak také vydatně pomáhal a o stavbu se staral a nutno říci, že dobře. Vila byla postavena solidně. Bohužel, některé dřevo, použité na stavbu nabylo zdravé, bylo už napadeno červotočem, nebo se takové dřevo odložilo na půdu s různými starými předměty (truhly, skříně a j.) a od nich se nákaza červotočem rozšířila dál na jiné dřevěné části. Je to škoda. Je otázkou, zda se proces tohoto rozkladu dřeva nebude dál rozšiřovat a do jaké míry nepoškodí nosné konstrukce stavby, stropní trámy, krov, schodiště a pod. Vyhubení tohoto škudce je velmi nesnadné.

Podíváme-li se, co se změnilo za těch 42 let v našem sousedství, vidíme, že ta malá hospodářství kolem vily se celkem nezměnila, jen osazenstvo je někde už jiné. Obyvatel v Drahově v poslední době ubývá. Zemědělství se mechanisuje a nepotřebuje tolik pracovních sil jako dříve a mladí lidé odcházejí proto za prací do továrních podniků, kde poblíž se zakládají nová moderní sídliště, kde se pak usazují. Některé uprázdněné domky v Drahově vykupují pak zájemci z měst k úcelum rekreace, kteří však bydlí v Drahově jen poměrně krátkou dobu v roce.

Copyright ©